Rembrandtova Nočná hliadka

Mystifikační krimi o vzniku velkého Rembrandtova obrazu vyprávěná v dlouhých, pečlivě prokomponovaných filmových obrazech inspirovaných nizozemským malířstvím a interpretovaná skrz divadelní herectví a divadelní stylizaci. Další film, kterým se Greenaway pokouší zkoumat vztah malířského a filmového obrazu a možnosti jejich fúze. PS: klíčový teoretický pojem = šerosvit... "I was looking into the night, I was watching the night, I was NIGHTWATCHING..." (17.10.2008)

Pro mě jako filmová událost roku 08. Stejně jako Kubrick v Berry Lyndonovi tady Greenaway tematizoval výtvarné umění jako prostředek filmového vyjadřování a jako výrazový prvek jej dotáhl do dosud neobjevených pozic; nevím, jestli ještě někdo o tom takto uvažoval. Se zcela nezaměnitelným rukopisem filmového divadla tomu Greenaway dodává podle mě ještě další dimenzi. A když někdo řekne, proč tedy Nightwatching neudělal jako divadlo, tak jednoduše proto, že film poskytuje spoustu věcí, které Greenaway dokáže výborně využít. Navíc bych upozornil na doprovodný film-dokument, Greenawayův, o tomto Rembrandtově obraze Noční hlídka, který se náhodou objevil letos na AFu v Olomouci, http://www.csfd.cz/film/250800-rembrandts-jaccuse/, ale ten tady nehodnotím, když jsem ho bohužel neviděl celý, protože jsem pak šel na koncert Sunshine (to jsou rozdíly). (27.05.2009)

Greenawayův styl se za ta léta přece jen proměňuje, mám ten pocit. Nepřerušované dlouhé celkové záběry, které dominovaly jeho nejslavnějším filmům v uplynulých dvou dekádách jsou v Rembrandtově noční hlídce výrazně častěji prostřihovány se záběry detailními. (Klasická scéna v tomto filmu pak má podobu: velký záběr, detail, velký záběr, velký detail, velký záběr - atd. Což je ovšem také celkem svérázné.) Co se v Greenawayově rukopisu naopak nezměnilo jsou téma a tempo. Opět se zde cetkáváme s tradičními greenawayovskými otázkami: Jaký je vztah mezi uměním a realitou? Nakolik umění (obraz) ovlivňuje realitu (dobový kontext) a nakolik naopak realita zasahuje do umění? Greenawayovy filmy si nepotrpí na složité zápletky a ani Rembrandtova noční hlídka není výjimkou. Historka o vraždě jednoho z portrétovaných je spíše záminkou pro spřádání výše naznačených "hlubších" úvah. Tempo filmu je greenawayovsky rozvláčné, meditativní, a souzní s režisérovou dlouhodobou zálibou v komplikované, pozvolna se rozvíjející a pohybující "divadelní" mizanscéně (v tomto případě plné odkazů na barokní malířství) na úkor časoprostorové zkratky, kterou by mohl poskytnout častější střih. Scénář je plný brilatních dialogů a výroků (např. rozprava mezi Rembrandtem a jeho ženou ze začátku filmu na téma "Jak bys slepci popsala červenou barvu?"). Hudba Poláka Wlodzimierza Pawlika svou drásavou naléhavostí připomene soundtracky k starším režisérovým filmům od Michaela Nymana. Greenawayovsky precizní (pochválen budiž jeho výběr a usměrňování kameramanů) zůstává rámování obrazů, jejich vnitřní kompozice a práce s barvou a nasvícením scén. (18.10.2008)

I don't really know what the whole thing was about, but it was original:) Kromě toho, že se v tomto snímku od začátku až do konce kecá, kecá a zase jenom kecá, v podstatě o ničem, objevuje se zde obsáhlé množství postav, že zkrátka nemůžete mít absolutně přehled o jejich původu, významu a činech, má Rembrandtova Noční hlídka jeden výrazný klenot, na jehož zářivosti celý film stojí. Martin Freeman. V roli slavného malíře naprosto exceluje a jen kvůli němu jsem ten více než dvouhodinový příval dialogů vydržela:) Kromě toho jsem byla, již v úvodu, potěšena pohledem na jeho obnažené tělo a zvláště v závěru byly jeho milostné scény se ženou velmi vzrušující. Zrovna on je herec, jehož jsem v takových "pózách" ještě neviděla a celkově mi to vzhledem k jeho hereckému rejstříku obsahujícímu převážně role komického charakteru a jeho vzezření malého, temperamentního a svérázného chlapíka s osobitým hereckým stylem, přišlo ještě více erotičtější:) (19.12.2012)

Děj filmu, celá ta šíleně nezajímavá konspirace (opakující motivy Umělcovy smlouvy, jak jsem zjistil později), je zcela pominutelný a asi je i lepší ho nevnímat. Zpracování ale opět umí vtáhnout a já nechápu, proč nedokážu Greenawayovi odolat a musím mu naprat zase čtyři hvězdy, když mě na něm tolik věcí až irituje a připomíná třeba pozérského Antonioniho, kterému jsem odolával zcela bez problému. (09.08.2013)