Vzbura v Seattli

Klobúk dole pred Stuartom Townsendom. Zistenie v záverečných titulkov, že tento herec režíroval túto pôsobivú drámu ma príjemne prekvapilo prinajmenšom tak ako film samotný. Charlize Theron ma opäť odrovnala svojím výkonom, i keď tentoraz to je skôr výberom postavy ktorá príde o to najcennejšie pri zásahu policajného komanda, nič to však nemení na tom, že opäť má prsty v najsilnejšej scéne filmu a to napriek minimu priestoru. Skrátka vie si vybrať úlohy. Ešte pochválim jemne vkladanú hudbu do jednotlivých scén v ktorej mali prsty napr. producent a song writer Neil Davidge (Massive Attack) či BT a skladba od The National – Fake Empire, ktorá znie do konca záverečných titulkov, je fantastická. (27.01.2010)

Silné kafe...Snímek mne zaujal hlavně kvůli tomu, jací jsou lidé...Jední bojují pro to, druzí zase pro tamto...Často pak bojujeme proti sobě...Podepřeno opravdovými záběry a skutečnostmi, vidíme pohled všech představitelů - nevinní lidé, policie, protestující a ti, kteří bojují za úplně jiné věci...Doufám, že podobný příběh z roku 1989 natočí někdo i u nás...To by bylo... (09.01.2009)

Skvěle zpracovaný film, který zachycuje demostraci v Seattlu. Spousta známých tváří, na všech stranách, takže si určitě vyberete. Mě se líbila hlavně dvojice policajtů (Harrelson a Tatum). Nemůžu si pomoct, k filmu jsem se dostal přes J.Jacksona a nakonec jsem ho přehlídnul. Jeden z nejsilnějších okamžiků se samozřejmě odehrává s Charlize Theron. Líbí se mi filmy, které ukazují skutečné události a tenhle k nim rozhodně patří (04.02.2011)

Hlavní síla a výhoda Vzpoury v Seattlu je to zlatavé pozlátko podle skutečné události. Síla té události a velmi silné momenty zárukou spolu se hvězdným hereckým obsazením. Film je politicky poněkud jednostranný, ale to se dalo očekávat. Další příklad naprostého selhání policejního sboru ať už ve světě nebo u nás. (30.07.2010)

Aktivisti i Townsend jsou poněkud demagogický, ale to obchodníci a politici taky. Není divu, že se tyhle dva tábory buď nedohodnou vůbec, nebo jedině pomocí nátlaku. I pak podle zásad přírodního výběru zvítězí ten silnější – vždyť koho zajímají želvy rozdrcený lodním šroubem, žraloci s uřízlejma ploutvema a miliony lidí, který umíraj na nemoci, co my léčíme paralenem? Hlavní je, že si můžou koupit novej přehrávač mp3, dát šťavnatej steak k večeři a vyrazit na dovolenou – to není kritika, to je smutnej fakt – ostatně, mně samotnou sice strašně mrzí, že jinde na světě mají lidi hlad a že se zabíjejí velryby, ale nemrzí mě to natolik, abych kvůli tomu obětovala svoje pohodlí. Není to správný, stydim se, obdivuju lidi, který se vypruděj a jdou demonstrovat, ale to je asi tak všechno, co s tím dělám. Všechny palce nahoru za to, že mě Battle in Seattle aspoň přiměla se ještě hlouběji zamyslet, jestli bych s tím přeci jen něco dělat neměla, i za ten výbornej mix faktů a fikce a přiblížení celý situace lidskými příběhy na obou stranách fronty. Jo jo, fakt mě to sebralo. (16.02.2012)