Vzbura v Seattli

Žijeme opravdu v Matrixu? Vidíme jen to, co máme vidět, slyšíme jen to, co máme slyšet a víme jen to, co spořádaní občané mají vědět? O co vůbec jde těm pošukům a vandalům, kteří každou chvíli protestují proti té "globulizaci" či co, rozbíjejí výklady a perou se s policisty? Neměli bychom je všechny pozavírat, ať je klid? A co vůbec mají proti Světové obchodní organizaci, OSN, EU a dalším bohulibým celkům. Vždyť to jsou všechno demokratická společenství, která napomáhají svobodnému obchodu, přátelské spolupráci a šíření míru a lásky na celém světě, no ne? Nebo to tak alespoň tvrdí z televize naši politici a ti to s námi vždycky myslí dobře a nikdy nelžou a basta. Problém vyřešen, mámo, přepni na Ordinaci v růžové zahradě. (12.10.2008)

Tak nevim - na jednu stranu to byla výborně sestavená mozaika, občas naivních, příběhů, provázejících protesty v Seattlu, ale na druhou stranu to bylo příliš tendenční a ačkoliv si film snažil uchovat jakousi objektivitu, tak to nakonec byli demonstranti, kdo z toho vyšel jako ti hodní, co bojují za vyšší ideály. Umocnily to ještě závěrečné titulky. I přes to všechno jsem fandil policajtům.:D Zaujala také překvapiě velká koncentrace hvěz s Harrlesonem a Charlize Teron v čele a poměrně slušná akční kamera při policejních manévrech. 70% a mohlo to být lepší. (24.02.2009)

Tento snímek stejně jako některé hlavní postavy jakoby se podivoval nad tím, že když kácí se les, létají třísky. Že když se těhotná žena domotá mezi zfanatizovaný dav, může se jí něco stát. Toto, stejně jako záběry na dítě, které svá starostlivá matka posadí do první řady demonstrantů a další podobné miniepizodky beru jako cílené citové vidírání a je mi z toho na blití. A jestli někdo očekává, že mě to donutí sympatizovat s lidmi, kteří se rozhodnou dát dohromady mírumilovnou demonstraci a pak se diví, že vzduchem létají popelnice, tak je na dost ošklivém omylu. Vůbec se mi nelíbí zpráva, kterou toto dílko mezi své diváky rozesílá. Každý jednotlivý člověk by měl být zodpovědný za své činy. // 50% (02.06.2010)

Sobotní odpoledne. Procházím se podivně vylidněným centrem jistého velkoměsta, netuším, že o pár bloků dál probíhá demonstrace proti lidem, kteří žerou peníze, aby mohli žrát víc peněz. Z boční ulice najednou vybíhá početný dav civilistů s transparenty, v zádech má těžkooděnce. V mém oblečení mi nezbývá, než zkusit splynout s davem. Společný cíl, zdá se, ustoupil stranou, každý si hlava nehlava hledí svého, sobecky zachraňuje život svůj, nikoliv „kolegu“, jenž právě zakopnul po jeho boku. Jsem to já. Zrovna se zvedám, když přichází nepředvídatelná rána obuchem do zátylku. Ani si nestačím uvědomit palčivou bolest a veškeré vědomí ztrácím. O několik hodin později mi v nemocnici sdělují, že na pravé oko již nikdy neuvidím jako dřív. Na koho mít zlost? Na policajty, kteří v rámci své práce užili neadekvátních prostředků? Na demonstranty, kteří zapříčinili přítomnost strážců nepořádku? Kdyby se příhoda z téhle, stejně jako film laciné vyprávěnky vážně udála, asi mám v celé záležitosti jasno. Pod vlivem emocí. Což je normální, ale stejných emocí nelze (zne)užívat při natáčení nekomediálního snímku o následcích (nikoliv o příčinách!) demonstrace, která skutečně proběhla. Úvodní titulek nás upozorňuje, že charaktery jsou fiktivní, nikoliv už, že jsou charaktery nevěrohodné, napsané tak, aby těmi nejlacinějšími prostředky citově zaangažovaly diváka. Tvůrci se dokonce neštítí zatáhnout do celé „bitvy“ těhotnou ženu. Jindy nějakou tu demagogii pokorně pozřu, jindy totiž zpravidla není takto odporně laciná a absurdně zjevná. Komicky působí snaha propašovat na jednu stranu barikády jednoho dva ne úplně zlé policajty a na stranu druhou jednoho dva ne úplně hodné demonstranty-anarchisty. Závěrečné stanovisko Battle in Seattle je jasné, i když formulované kulantněji: dělejte bordel a zlepšíte svět. Změny možná přišly, nevěřím však, že by k nim nedošlo bez tolika zbytečných obětí. Abych nevypadal jako nějaký pravičácký zastánce policejního státu – bez jakékoliv ironie obdivuji lidi, kteří i ve své zpohodlnělosti (mám se dobře, nemusím nic měnit) usilují o změny, jen se mi nelíbí, ani trochu, že nějaký film takhle prvoplánově propaguje (a propaganda to skutečně je) tuhle bojovnou formu projevu. Apendix: Násilí jako formu projevu podporují také efektní akční scény, stavějící pouliční boje naroveň adrenalinovým sportům, což není ani tolik nekorektní, jako jednoduše hloupé. 40% Zajímavé komentáře: Gimp, Aiax, SeanLSD, BaronX (20.03.2009)

Verdikt: Strhující a poutavé! Silné téma, emoce a scénář, který napsal nejlepší scénarista na světě - život sám. Když se k tomu přidá dobrá práce režiséra, který nechá volně plynout děj přičemž vyniká výborné herecké obsazení, vznikne obvykle film, který mi kápne do filmové duše. Jako tentokrát. (13.10.2008)