V zajatí osudu

Po dlouhý době zase vidím film, který dokáže zaujmout jednotlivými příběhy, který se na konci vesměs dokonale protnou a vznikne z toho jedna velká náhoda. To, co dýchám to v sobě má a vyzní to naprosto neuvěřitelně, každopádně takovýdle filmy o šílenosti a neuvěřitelnosti přesně jsou a nejhorší na tom všem je, že to je klidně všecko možné. Naprosto úžasný debut, kde je naplno využito úplně všecko. Například herci, takových hereckých hvězd v jednom filmu jen tak neuvidíte. O to drsnější je, když si každou roli zvlášť perfektně zapamatujete. Ten film jim prostě sednul naprosto perfektně a nejvíc překvapil Brendan Fraser. Další věc je atmosféra nebo i hudba, která onu atmosféru perfektně vystihla. Horší už to bylo se samotným protnutím a faktem, že ne každý měl stejně drsně navazující příběh jako ten předchozíí. Přesto jsem ale nestihl zírat nad tím, co občas člověk v hlavě vymyslí. Zkurvenej pátek, 21 gramů, Crash....teď i To, co dýchám. Uvidíme, co příjde příště. (28.11.2010)

No, což o to, skládanka je to docela hezká a na konci to do sebe VŠE zapadne s milimetrovou přesností, ale že by mě to nějak chytlo za srdce nebo jinak citově vyvedlo z rovnováhy…tak to ani náhodou. Na můj vkus z toho až příliš čiší prvoplánová vyumělkovanost a hra na efekt. Obsazení sice víc než přepychové, ale ten scénář zkrátka evidentně trpí napoleonským komplexem…:( BTW škoda, že dvojice Kevin Bacon / Julie Delpy dostala tak málo prostoru, protože právě jejich „dílek“ tohoto řádně spletitého a až příliš dokonale osudového puzzle mě docela zaujal… (01.10.2009)

Mohl bych napsat dlouhý kritický komentář, ale v podstatě by stačilo do puntíku okopírovat komentář mého oblíbeného uživatele Sobis87. Mám z tohohle projektu tentýž pocit zmaru. V případě tohohle mišmaše nehrají ani tak herci, jako spíš režisér a scénárista, kteří se pokoušejí vytvořit novou Magnolii, ale protože nemají dostatečné zkušenosti a nejspíš ani schopnosti, zůstává u pózy a intelektuálského kýče. Tohle si na hlubokou společenskou výpověď jenom hraje a tam, kde se snaží vyhrocovat situace a lidské emoce, je to krajně nedůvěryhodné, sentimentální nebo patetické. To, co funguje, je herecké obsazení, nevím, jak to Jjieho Lee dokázal bez konexí a zkušeností, ale povedlo se mu shromáždit partu buď kvalitních (Garcia, Whitaker) nebo aspoň populárních (Gellar) herců, kteří se snaží a dokážou místy vytvořit dojem, že opravdu o něco jde. Jinak Lee před Tím, co dýchám, nenatočil nic, co by stálo za zmínku a i když od té doby uplynuly už čtyři roky, opět netočí, což mi přijde příznačné. Celkový dojem: 35 %. (18.09.2011)

Amores peros, Magnolia, Crash + jiní herci hrající „osudově“ ve svých osudových střípcích mozaiky = The Air I Breathe. Ten opar zjevné inspirace ve stavbě příběhu je zde neoddiskutovatelný, nicméně herecky se povětšinou zadařilo (Whitaker jako tradičně výborný), vizuálně jde o příjemnou záležitost a pořád jde o témata, která jsou pro filmové zpracování bez diskuze atraktivní. Zkrátka řečeno, pokud se vyžíváte v utrpení na plátně a cítíce se duševně obohaceni v důsledku kulminujícího teroru a příkoří, které se děje hlavním postavám, rozhodně zklamáni nebudete. (04.05.2013)

Velmi slušně obsazený kousek na to, abyste to chtěli vidět. Otázkou je, zda tato chuť bude ukojena. A u mě byla. Sice je to krutě depresivní a smutné a některé linie jsou jen chvilkové a málo rozvinuté (Whitaker, Bacon), nakonec to však všechno zapadne a zaujme to. Fraser s Gellar táhnou celý film, Hirsch může hrát jakoukoliv roli, ale pořád bude díky svému ksichtu vypadat jako hodný kluk od vedle. (19.12.2017)