Nesahejte na sekeru (Vévodkyně z Langeais)

Maximálně jedna hvězdička za výpravu. Jinak film vykonal Balzacovi medvědí službu - svou toporností a nešikovností obnažil všechny nedostatky literární předlohy, které jinak síla slov dokáže zamaskovat či překonat, nemluvě o zdravém koření ironie. Tento hloupý snímek neměl nikdy vzniknout - na konci už jsem vážně nemohla a musela jsem se sarkasticky ušklíbat. (07.08.2012)

Rivettovým filmům evidentně svědčí spíše minimalistická současnost než koketně nazdobená empírová minulost a to přesto, že i tento film je pastvou pro oči. Kontext klasicistní estetiky však vrhá na Rivettovy filmy zajímavé světlo. Člověk se neubrání srovnaní s obrazy francouzských klasicistů, především J. L. Davida. Bezprostřední podobnost lze samozřejmě najít v kostýmech, ovšem tím srovnání zdaleka nekončí. Mohli bychom konstatovat podobný "formát", shodnou formální čistotu, obdobnou práci s prostorem a se světlem, obdobnou, zdánlivě bezprostřední ale přitom pečlivě komponovanou kompozici. Koneckonců i to, že Rivette své filmy traktuje pomoci mezititulků, fungujících obdobně jako popisky slavných pláten v obrazové galerii napovídá, že podobnost s obrazy není náhodná. Lze zde bez uzardění mluvit o obrazech a to nikoli v divadelním, jako spíše přímo v malířském smyslu. Hovoří-li dnes teoretici umění o tom, že lidé pod vlivem filmu, televize, videa či počítačových her ztrácejí schopnost číst obrazy, pak Rivette diváky svými programově "neakčními" filmy obrazy pro změnu číst učí, neboť jeho filmy jsou úžasnou příležitostí k prostému vnímání s očima dokořán otevřenýma. V dnešní hektické filmové produkci, kladoucí takový důraz na rychlý spád akcí přeplněného děje věc nevídaná... Celkový dojem: 90% (16.07.2008)

Balzacův román, pojatý veskrze rivettovsky aneb jak podle tohoto režiséra s nezaměnitelným rukopisem může vypadat kostýmní romantika typu "ona ho přiláká k sobě a pak dělá, že o něj nestojí - jeho trpělivost přeteče a naopak je to on, kdo si začne hrát na netykavku a ona se souží žalem - aby se pak nakonec soužili oba dva" (mimochodem - skvěle trefný přenesený význam věty "Na tu sekyru nesahejte." pochopí každý aspoň trochu vnímavý divák)... V Rivettových filmech bývá obvykle přítomno "něco", co divákovi říká, že ten který snímek je svým způsobem výjimečný, aniž člověk pořádně ví, čím by to vlastně mohlo být - a to je zde bohužel tentokrát jen v minimální míře. Rivette je zde sice dobře rozpoznatelný a Guillaume Depardieu je naprosto neodolatelný (ta nešťastná amputovaná noha na síle jeho hereckého projevu nic neubírá, možná naopak), avšak tentokrát to prostě nějak nestačí. Ovšem je pravda, že v samotném závěru si režisér zahraje na totálního sviňáka a diváka si se škodolibým úšklebkem dokonale vychutná - takže za to, za autorovu opětovnou názornou ukázku "umění nenudit" a za výborně ztvárněnou hlavní roli ty 3,5* nakonec zaokrouhluji nahoru. Nic to však nemění na faktu, že na jindy velmi intenzivního Rivetta je toto přeci jen trochu slabší kousek... (24.11.2007)

Balzac patří mezi mé oblíbené autory, tato adaptace mi ale moc nesedla. Základní rysy dobře vystihují Balzacovy společenské hrátky jeho románů, ale způsob, jakým bylo dílo přeneseno na plátno, nezdá se mi být vůbec šťastným. Vše působí strašně unaveně, omšele. Nikde žádný náznak nějaké aristokratické noblesy nebo aspoň upřímného snobství. Jeanne Balibarová také zrovna nezvolila správné uchopení postavy, celou dobu filmu se zvláštně potácí mezi přehráváním a lehkou retardací, což na zajímavosti (nebo aspoň lepší stravitelnosti) nepřidá a tak nejlepší složkou snímku bude jistě mladý Depardieu, kterému je charisma jeho otce přímo vlastní. V průběhu té přemrštěné stopáže (ještě natažené vkládáním popisných mezititulků) nejedenkrát mne napadlo, jak by asi film vypadal, natočit ho třeba Joe Wright. 50% (23.01.2009)

Ve své podstatě je film jen romancí, ale zároveň výbornou studií destruktivního vztahu. Ona si jej nabrnkne, aby vypadala zajímavě ve společnosti, udržuje si však od něj odstup, protože jej považuje za pouhé povyražení, ale nic víc. Jenže generál je typ romanticky rozervané postavy a nechce být hraběnčinou hračkou, chce opravdový vztah bez přetvářek. Člověk by se až divil, jak romantický námět lze z předlohy "realisty" Balzaca vytěžit. Postava generála de Montriveau je typickým zástupcem vášní zmítaného jedince, vévodkyně oproti němu zastupuje urozenou dámu, která upřednostňuje společenský kredit před citem. Najít si milence je pro ni společensky únosné, oddat se mu už však ne. Jistěže takovýchto příběhů je v literatuře i kinematografii na tucty, ovšem přiznejme si, kolik z nich jde opravdu do hloubky? Kolik z nich přesně sleduje rozklad vztahu až do trpkého konce? Většina filmových romancí ulpívá na povrchu a ve výsledku nejde o nic jiného, než kdo s kým spí. Rivette však ukazuje, co se děje v duši každého člověka, a to na jeho filmech oceňuji. (22.01.2009)