Uzavřený pavilón

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). (24.07.2015)

"Může simulovat? Těžko říct...." Prostředí psychiatrické kliniky může být samo o sobě dosti depresivní. V kombinaci s metodami, které zde předvádí příslušníci StB, to už málem bylo k nekoukání. A závěr mě doslova uzemnil. Postavě Jaromíra Hanzlíka má člověk tendenci postupem času čím dál tím víc fandit, při tom vyústění už ale vážně neví, co si má vlastně myslet. Výborně svou roli slizkého estébáka sehrál František Němec. Musím říct, že i já bych ty jeho křivácké metody asi neprohlédl. Natož chudák mladá, životem ještě neotřískaná psychiatrička. Zlata Adamovská v té do jisté míry naivní poloze působila víc jak přirozeně. Dívat na na ten její závěrečný pohled  do prázdna, však bylo hodné smutné pokoukáníčko. Uff.... (25.05.2023)

Překvapilo mne, že  na scénáři spolupracoval Jaroslav Dietl. Zdá se, že před normalizačními kousky měl i on potřebu nádechu čerstvého vzduchu zřejmě na jaře 1968...  Hned v prvních minutách filmu mi probleskl hlavou seriál Sanitka (ano bylo to mladičkou Zlatou a také tou sanitkou Škodou 1201). A pak to byl také film Jen o rodinných záležitostech, který byl stejně jako Uzvařený pavilón natočen v roce 1990, odehrává s etaké v padesátých letech a v hlavní roli hraje opět skvěle pan Hanzlík. Hned od prvopočátku vás tento TV film skvěle vtáhne do děje. Může za to nejen zajímavý scénář, ale i skvělá plejáda dnes už mnohdy nežijících hereckých es. Vždycky když vidím filmy z přelomu revoluce tak si říkám, co by se asi dnes natočilo s těmito jmény. A nebo už i tenkrát, kdyby mohli hrát v čem by chtěli a režim by režisrům a scénáristům nekecal do řemesla. Jsem si jit, že i nejedna televizní inscenace by dnes patřila k zlatému fondu naší kinematografie. Uzavřenému pavilónu bych vytkl snad jen jediné. Ačkoliv si štáb dal jakž takž práci s dobovými kostýmy a vybavením kliniky, herci mají mnohdy osmdesátkové účesy. V roce 1957 byla fakt jiná móda. Z konce filmu budete nakonec udiveni, alespoň já byl. Končí to docela jinak, než by jeden tušil. Závěr? Jsou dva. Jsem rád, že jsem o tento filmeček zakopl. Byl velmi zajímavý. A tan druhý? Komunisti byli, jsou a budou svině. Je to naprosto odporný druh lidí. Dávám za 4 injekce na zklidnění. * * * * (02.09.2023)

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. (12.03.2024)

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. (03.05.2022)