Control

Bacha, budou spoilery. A budu taky sprostá, mám teď takovou náladu. Vysoce depresivní film, po kterém jsem vymyslela definici génia. Génius je ten, co se oběsí ve 23 letech a zůstane po něm něco dalšího kromě nedokouřené cigarety. Hudba, se kterou film velice zručně pracuje, je hutná jako vzduch a stejně zkurvená. Bolí to, když nedýcháme, a když dýcháme, tak to bolí a bolí tím víc a dýl. Poetická mluva rozeřvaný duše vábí jednu sortu lidí a tu druhou odpuzuje. Zelená a červená mají stejnou barvu, takže jak se kruci pozná, který srdce krvácí. (01.09.2010)

Mno..očekávala jsem od Control asi něco trochu jiného, než co se Anton C. rozhodl natočit - měla jsem za to, že se zde bude nahlížet více na kapelu a celkové prostředí, než na osobu frontmana, asi nejvíc mne ovšem zklamala obrazová chudoba. U Corbijna coby režiséra videoklipů jsem doufala v kvalitní střih, kameru, zajímavé záběry z koncertů, pohledu na industriální Manchester...a ono nic. Přes tohle bych se docela přenesla a překousla i ono zaměření na osud Iana Curtise, kdyby se někdo obtěžoval s lepším psychologickým prokreslením postav. Všichni včetně hlavního hrdiny byli jen zběžně načtrtnuti, což je u snímku, který je převážně niterně zaměřen, dost na škodu. Postupem času to víc a víc únavně ztrácelo tempo a konečné Curtisovo pověšení bylo aktem úlevy nejen pro něj. (26.11.2008)

"Control" klouže po povrchu, ale nejde do hloubky. Nejsem žádný skalní fanoušek Joy Division, ale pár písniček mám od nich ráda a do filmu jsem šla s tím, že o zpěvákově osobním životě téměř nic nevím. Možná proto, že neznám okolnosti, připadalo mi to - jak už tu i bylo zmíněno - hrozně odtažité a chladné. Ian tu působil v první řadě jako nerozhodný sobec, jinak jsem vůbec netušila, co si o něm myslet. Prostě to není dostatečné hluboké, dostatečně silné, citlivější. Každopádně Sam Riley s těma svýma velkýma smutnýma očima byl dokonalý, písničky taky a závěrečná scéna odzbrojující. Ale od tak opěvovaného snímku bych čekala daleko víc než to, že mě smete jen herecký výkon a jedna scéna. Bohužel. (Mimochodem New Order nejsou ani omylem známější než Joy Division!) Confusion in her eyes that says it all. She's lost control.. (10.07.2013)

Pre tentokrát je Anton Corbjin tým, kto stratil kontrolu. Postava a krátka žitná dráha Iana Curtisa je bez váhania skvelý, melancholicko šťavnatý námet priam vyžadujúci filmové spracovania a to väčšou škodou je, ako zmätkovito to celé na vo filmovej podobe dopadlo. .......... Dosť nepríjemne pôsobí tónovanie tempa filmu, rozrušené neplynulým, skákavo hektickým sledom obrazov/scén, ktorým by častokrát prospeli plynulé premostenia namiesto disonantných, ostrých skokov. Nielenže vytvárajú dojem rytmickej zbrklosti, neusporiadanosti filmovej reči, ktorá akoby rýchlo listovala medzi kapitolami a rušivo vynecháva prirodzené prechody, ale naviac absolútne nekorešponduje so snahou docieliť melancholický pulz snímky. Kvôli tomu pôsobí film v útrobách rozrušene, akoby sa snažil takouto nenápadnou cestou sprostredkovávať epileptické mykania sa, čo myslím vôbec nepatrilo medzi jeho cielené snahy a motivácie. Spomenuté prechody mohli okrem skoordinovania narácie plniť funkciu sprostredkovateľa obrazov kŕmiacich, v danom prípade veľmi dôležitý, atmosférický ráz filmu, oveľa lepšie, než dosť samoúčelné zvolenie monochromatického obrazu. .......... Naopak si film skvelo počína v častiach venujúcich sa čisto hudbe. Muzika Joy Division je nadčasovou dominantou na rockovej scéne za posledných zhruba 30 rokov, na čo sa režisér a celé jeho dielo až priveľmi spolieha. Pasáže z koncertov sú spracované zo všetkých najlepšie, hlavne vďaka tomu, že stoja najmä na samotnej hudbe a obraz je už len akýmsi doplnkom, príjemným nie na vytváranie, ale dotváranie zážitku. To je, nanešťastie, jav typický pre celý film. CONTROL sa nejaví ako svojbytné dielo sugestívne rozprávajúce životopisný príbeh podkreslený skvelou hudobnou zložkou. Skôr ide o vágne (opäť narážam aj na samoúčelnú monochromatickosť) atmosférické doplňovanie akého-takého kontextu a podhubia k jednotlivým skladbám, ktoré znejú hlasnejšie, než dejové línie medzi, či skôr až pod nimi. ......... Pre Curtisa boli jeho texty katalyzátorom stavov, ktoré prežíval. Jednalo sa o akési špice jeho duševných rozpoložení, sprostredkovaných v perfektnej hudbe. Corbjin sa vo svojom filme akoby spolieha na skladby, ako na špongiu, odkiaľ sa všetka tá silne kumulovaná emocionálnosť vyžmýka do slabej rekonštrukcie udalostí, ponúkanej jeho filmom. .......... Keďže sú pri sumarizovaní celkového záverečného dojmu všetky spomenuté neduhy naďalej ututlávané do popredia stavanou hudbou, čo samo o sebe môže byť ďalšou položkou na zozname neduhov, vytvárajúcou však senzuálne narkotikum, stoický stav prímeria, naďalej sa jedná o v priemere príjemné filmové dielo, ktoré však malo oveľa väčší potenciál, než byť " v priemere príjemným". (25.02.2014)

O skupině Joy Division vím už dlouho, ale začal jsem jí poslouchat až po tom, co jsem četl rozhovor s Markétou Irglovou, která říkala, že je má hodně ráda. Načež mě potěšil tento krásný film mapující období Joy Division před náhlým odchodem Iana Curtise. jeho epileptické záchvaty vypadaly, jako snad i uměle vyvolané a ne jen hrané. Kéž by třeba u nás někoho napadlo natočit takovýto film třeba o útrapách Blue Effectu za komanče nebo o Schelingerovi. Rozhodně si tenhle film chci pustit znova, protože stojí za to. Je krásně syrový a ta podmanivá hudba, geniální ve svojí primitivnosti, to nelze nevnímat. (03.01.2010)