Černá labuť
Black Swan
Black Swan
Black Swan
Réžia:
Darren AronofskyKamera:
Matthew LibatiqueHudba:
Clint MansellHrajú:
Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Barbara Hershey, Winona Ryder, Benjamin Millepied, Ksenia Solo, Kristina Anapau, Janet Montgomery (viac)VOD (4)
Obsahy(4)
V psychologickém thrilleru Černá labuť, zasazeném do prostředí newyorské baletní scény, zavádí vizionářský režisér Darren Aronofsky diváky na fascinující a mrazivou cestu do nitra mladé baleríny, která se kvůli své vytoužené roli v Labutím jezeře stane až děsivě dokonalou. Snímek sleduje příběh Niny (Natalie Portman), baleríny newyorského baletu, jejíž život je, podobně jako život všech v této profesi, plně pohlcen tancem. Žije s matkou Ericou, bývalou balerínou (Barbara Hershey), která své profesní ambice nikdy zcela nenaplnila podle svých představ a tak teď alespoň nadšeně podporuje kariéru své dcery. Když se umělecký šéf baletu Thomas Leroy (Vincent Cassel) rozhodne pro novou premiéru sezóny, Labutí jezero, vyměnit stávající primabalerínu Beth Macintyre (Winona Ryder), Nina je jeho jasnou volbou. Do souboru ale vzápětí přichází nová tanečnice Lily (Mila Kunis), která na Leroye velmi zapůsobí svou smyslností a pro Ninu se tak okamžitě stává velkou konkurencí. “Labutí jezero” totiž vyžaduje tanečnici, která umí zahrát jak nevinnou a noblesní Bílou labuť, tak Černou labuť, která představuje lstivost a smyslnost. Nina je dokonalým ztělesněním Bílé labutě, ale Černá labuť je její povaze a projevu vzdálená. To ale rozhodně neplatí pro Lily... Mezi oběma tanečnicemi se rozvíjí podivně zvrácené přátelství, které ale ničí vzrůstající vzájemná rivalita. Nina se nechce své vysněné role vzdát, ale při naplnění svého snu může překročit hranici, zpoza které už nebude návratu do normálního světa. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (5)
Recenzie (2 700)
Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. ()
"Nikdy jsem nebyl na baletu. - Tak to rozhodně nejsi gay." Nemohu tvrdit, že bych očekával, že po zhlédnutí Aronofského baletní fantazie pocítím touhu zmasakrovat si svou tvář líčidly, vecpat se do elastického trikotu, na své ploché jedenáctky natáhnout sedmičky cvičky a začít ladně poskakovat po pódiu znamenajícím svět. Spíše jsem, jako individuum doživotně traumatizované návštěvou Labutího jezera v deseti letech, očekával plný zásah uměleckého odpadu, takže ty tři hvězdy jsou malou poklonou zmalované anorexii. ()
This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam. ()
Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo. ()
Galéria (97)
Fotka © Fox Searchlight Pictures
Zaujímavosti (55)
- Vincent Cassel (Thomas Leroy) přirovnal svou postavu k Georgi Balanchinovi, spoluzakladateli amerického baletního souboru New York City Ballet. Cassel řekl, že Balanchine byl „šílený manipulátor a skutečný umělec užívající sexualitu k vedení tanečníků“. (HellFire)
- Pohled shora na Ninu (Natalie Portman) ve vaně je přesná kopie záběru z filmu Perfect Blue (1998), na jehož remake koupil Aronofsky práva jen kvůli tomuto záběru. (Othello)
- Sestra režiséra Darrena Aronofského bola v mladosti baletka a on si časom uvedomil, že práve toto umenie by rád interpretoval vo filme. (ash99)
Súvisiace novinky
Zemřel herec Mark Margolis
Ve věku třiaosmdesáti let zemřel ve čtvrtek v nemocnici Mount Sinai v New York City po krátké nemoci americký herec Mark Margolis, mnoha divákům známý především jako zlověstný don Hector Salamanca ze… (viac)
Aronofsky si hraje na Boha
Především by chtěl rozpoutat potopu. Konkrétně v „biblické fantasy“ Noah, která má příběh o vyvoleném muži a obrovském korábu plném zvířat podat „drsným, pochmurným a v rámci možností realistickým… (viac)
Aronofsky a Clooney versus mimozemšťané
The Wolverine se mu kvůli katastrofě v Japonsku rozsypal pod rukama, ale Darren Aronofsky nebude mít problém najít si náhradní projekt. Vždyť za 13 milionů dolarů pořízená Černá labuť už vydělala 300… (viac)
2011 - vyhlídky, poděkování a přání
Další kalendářní rok se chýlí do finále a nechává v nás několik výjimečných filmových zážitků. Nebylo jich zas tolik, ale byly o to silnější. To na rok 2011 nám Hollywood (a nejenom ten) chystá… (viac)
říkejme tomu třeba nadání, jinými slovy také řemeslná zručnost, přidejme k tomu přísnou sebekázeň a důslednost, oddanost, nejlepší úmysly a nejvyšší ambice a přesto nezbude než to všechno sbalit do zádumčivého závěru: to přeci vůbec nedostačuje! /// z Černé labutě je průzračně jasné, že Darren Aronofsky onen fakt na paměti měl. snad i slavného režiséra pronásledoval jako děsivý stín vlastního možného selhání po celý čas práce na nejnovějším projektu, nepodobný paranoidním bludům, které si lidé občas v záchvatu iracionálního strachu projektují do temných hororových koutů, kam oko nevidí. a otázka se nejspíše stávala tím naléhavější a znepokojivější, čím déle si ji kladl. postačí upnout se ke své vysněné ambici a z hloubi duše vydrat své poslední síly, aby práce umělce dala vzniknout skvostnému dílu, nebo je třeba sáhnout si až na bahnité dno vlastní duše? Nina v podobné snaze zajisté nakonec uspěla; nehledě na jeden ostudný pád, o jejím výkonu nelze pochybovat. sama nezapochybovala, přestože dříve sama sobě byla velkým kritikem. bylo to dokonalé. podal však režisér stejně uspokojivý výkon? zajisté pamatoval na první marný pokus krystalizovat dokonalost samu filmovými prostředky. komorní Labuť nese při srovnání s ikarovsky troufalou Fontánou stopy opatrného poučení. tvůrce svůj film sevřel nejen klaustrofobicky budovanou mizanscénou, ale také osvědčeným soustředěním kamery do převažujících detailů na tvář hlavní hrdinky, popřípadě tváře ostatních postav, dokonale obsazených nejpříhodnějšími hereckými představiteli. efekt to zajisté není o nic lacinější, než prvoplánové hororové lekačky, ale svůj díl práce mistrovsky naplňuje. nejenže tvář právem oceněné Natalie Portman zprostředkuje divákovi téměř všechny přítomné emoce (jakkoliv jsou či nejsou intenzívní v kontaktu s jedinečnou osobností diváka), a které přeci ne, ty záhy dodá její tancující tělo snímané přiléhavou a velmi dynamickou kamerou, ona nás tvář mladičké baleríny přede vším uvede do schizofrenní duše hluboko pod ní. kdo jí pozorně sleduje, neztratí se ani v nejsložitějších zákrutech zdánlivé pomatenosti. /// doopravdy nejde o nic než o hrůzné naplnění smělého uměleckého záměru: ztělesnění zla, pro které bylo snadné najít v životě mladé umělkyně přebytek inspirace, mimo jiné v pokušitelce Lily, pokřiveném zrcadle Beth a v traumatickém soužití s poznamenanou matkou. nejvlastnější téma filmu, totalitu vnitřní reality duše, pak ztělesňuje vyjmenovanými prostředky vedené vyprávění, pro něž selhávají všechny pokusy o uspokojivé rozlišení mezi dějem v doméně hmotné skutečnosti, snu, narkotické halucinaci, optické iluzi, "za" vadou v zrcadle, vsugerovanou tužbou, ať už touží Já, či druhé, temné, či přiléhavěji k filmu: "černé" Já. smyšlené alter ego se vtěluje do lidské bytosti a její někdejší osobnost zůstává jen jednou ze dvou možností lidské identity. sebedestruktivní síly čekají na své odpoutání a zbývá se jen přesvědčit, zda dříve, než dojde k očekávané anihilaci protichůdných tezí, stačí labutí princezna předvést tanec o ambivalenci čirého dobra a zlovolného rozkladu. /// při naplnění tvůrčí ideje Aronofsky přeci neselhal. v okamžiku, kdy obsah díla dosáhl metaforického okraje a výpověď zcelistvěla, vyprávění stejně jako ve Wrestlerovi umlklo. může se zdát, že veledůležitá informace zůstává utajena, ale jedině těm, kteří nesledují stejný proud témat a otázek, jako tvůrci filmu, a s filmem samotným se divácky rozcházejí. zde proti ledabylému způsobu čtení textu nelze nic namítnout, vždyť autonomní realitu i jejich - těchto povrchnějších diváků - duševního prožitku Černá labuť v jádru své struktury utvrzuje. pokud ovšem na základě vlastních dojmů (jakkoliv já sám uznávám mnohé odmítavé výroky jako oprávněné) vztažených nikoliv na své osobní způsoby "dívání se", ale na film samotný - jako kdyby snad mezi obojím existovalo bezprostřední spojení - snímek zatvrzele odmítáte, položte si alespoň otázku vlastní i Černé labuti: je přítomnost podivného zdání vyumělkované zvrácenosti, rozháranosti a tvůrčího pochybení ve filmu zpracovávajícím jako dílčí téma zosobnění zla v nepořádku ... a je vůbec možné pojednat inkarnaci nedokonalosti formou dokonale vybroušenou jako briliant? () (menej) (viac)