Čierna labuť

Z malé šedé frigidní myšky, maminčina mazánka, ustrašené dívenky se má stát „královna“. A kdo jiný ji dokáže proměnit než Aronofsky. Ve spolupráci s Natálkou je úspěch zaručen. Ale nevzali si na sebe velký sousto? Atmosféru pan režisér umí navodit, Natalie dokáže strhnout veškerou divákovu pozornost, jenže mě se v hlavě pořád hlásí ALE. Neustálé vystrašené oči naší baletky dokáží unavovat, pozvolné tempo odstřelí rychlý lépe vystihující přeplácaný konec a „pointa“ je pro mě neuspokojující. I když závěrečné představení bylo excelentní. Druhá projekce mě pravděpodobně nemine. (31.12.2010)

Výkladní skříň pro Aronofskyho typických postupů, které jsou samozřejmě stále efektivní, ale mě už začínají trochu nudit. Jistě, Černé labuti nikdo neodpáře vizuální (i navzdory "wrestlerovské" kameře) vyšlechtěnost, zničující gradaci a řádně hustou atmosféru. Ale k čemu to je, když jsme něco podobného od stejného tvůrce již několikrát viděli. Trochu nepochopitelný hype. 7/10 (18.02.2011)

Nejdriv jsem si rikal, co na tom kazdej tak vidi uzasnyho. Proste baletni drama, kde vsichni trenujou na Labuti jezero a hlavni hrdinka se snazi bejt tak perfektni a dokonala, az ma z toho halucinace. Jenze na tyhle jednoduchy myslence vystavel Aronofsky naprosto perfektni a napinavej thriller, takze halucinace postupne pritvrzujou, ke konci uz ani neni moc jasny, co je pravda a co ne a film me tak vtahnul, ze najednou byl konec a ja mel pritom chut jeste tak aspon na pul hodinku. Ale krome toho, ze to je, jak ostatne od Aronofskyho ocekavam, spickove natoceny, hodne taky dela naprosto perfektni hudba. Nevim, jestli to je puvodni hudba z Labutiho jezera, ale to je vcelku fuk, protoze je fakt bezchybna a skvele dotvari napeti. A to ani nemluvim o hercich, paradni Cassel, prekvapive docela slusna Kunis a hlavne naprosto dokonala Portman. Akorat me trochu rozcilovala, jak byla furt takova nestastna a trapila se, ale o tom holt ta role byla. Takze vicemene nemam moc co vytknout, sice bych to asi neoznacil za thriller roku, nicmene slovy hlavni hrdinky, bylo to perfektni a muj baletni oblibenec dostal tezkou konkurenci. (26.12.2010)

Natalie turning bitchy. Krásně krutý film. Nejen k „audreyhepburnovsky“ křehké hrdince, ale i k divákovi. Nedostává se nám žádných vodítek, co je sen a co skutečnost. Dovídáme se to teprve zpětně. Třebaže Aronofsky dávkuje informace s největší pečlivostí a teprve dodatečně odůvodňuje přítomnost zdánlivě nepodstatných situací, stále ponechává dost prostoru představivosti, což umožňuje číst Černou labuť na úrovni fyzické, psychologické i metafyzické. Symbolickou hodnotu lze přisuzovat i každému z nemnoha vizuálně odlišených prostředí. „Hřejivý“ domov s převahou růžové jako minulost, od které se Nina chce odpoutat, nemocnice (s Beth) jako budoucnost, ke které míří a chladně šedivé divadlo coby prostor, kde hrdinka musí svůj boj mezi tím, čím byla a tím, čím by být chtěla, svést. Balet je zde podobně bolestivý a zničující jako ve Wreslerovi wrestling, Aronofsky ale zároveň dokázal vystihnout až nadpozemskou ladnost tohoto tance. Obdivuhodné – vzhledem k syrové, použitím „pronásledovací“ kamery až dokumentaristické realističnosti. Podobně kompetitivní prostředí samozřejmě nepanuje jenom v zákulisí baletní scény, kult krásy, soustředění na povrch (který zde tak (ne)spolehlivě odrážejí všudypřítomná zrcadla) jsou každodenní výzvou. Chceš uspět? Buď děvka. Portmanová podává vrcholný výkon fyzický, o její stěžejní proměně nás ale spíše než gesta/slova zpravují její oči. Nevinnost a ustrašenost předchází takřka děsivému odhodlání. Když konečně dosáhla svého, říkal jsem si společně s ní „It was perfect“. Skoro. Nejsem si zcela jistý, jestli je Černá labuť velkým filmem, který se vydává za béčkový erotický (či lépe „tělesný“) thriller, nebo jen tím thrillerem, ale vzhledem k tomu, že nasazování uměleckých masek a nerozlišitelnost pravého od falešného sama tematizuje, vyhrála by tak jako tak. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, castor, Sobis87, Lavran, Cushing, snoopik, Orthank, Traffic, Silhouette, Man Seger (16.02.2011)

Kamenujte mě, ale Aronofsky se potřetí opakuje a už to nebaví. Sice opět klade důraz na fyzično a rozklad duše i těla, ale chybí mi tam nějaký výraznější moment, který bych u něj ještě neviděl. Rozdrásané prsty sice bolí, ale spíš jsem tam viděl to pseudoumění, kdy se elegantně našlapuje po špičkách okolo, ale k jádru se nedojde ani jednou. Ty metamorfózy v závěru mě spíš nechtěně pobavily, než že bych cítil nějakou gradaci, nedejbože katarzi. Ale že se tomu tleská vestoje, docela chápu. (26.12.2010)