Zväčšenina

Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra .. Blowup nenudí. Po celých sto jedenáct minut jsem se s potěšením díval .. ale na co? Požitkářský, arogantní život fotografa, pomale vyprávěný, který jednoho dne v parku náhodou vyfotí co nemá. Odhalení tajemství na fotografii je rozhodně nejzajímavější část filmu, z pohledu celku i tak zapadá mezi ostatní epizodky. Víc už jsem z toho nevydoloval, asi na to nemám jako hrdina tu správnou zvětšovací techniku - prozatím. Nebo si prostě před oči nedovedu nasadit ten odosobnělý náhled šedesátých let, kdy se mládež za vlivu omamných látek hromadně bouřila prakticky proti všemu - od rodičů, přes samotný systém až po válku .. třeba se ta nálada někdy vrátí :-) (26.04.2006)

Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. (24.05.2018)

Opravdový nefalšovaný film šedesátých let (ne jako nějací pestrobarevní Rebelové). Když už vás neupoutá dobová atmosféra (včetně květinové muziky), tak vás určitě zaujme fotografická posedlost hlavního "hrdiny". Jedinou slabostí (pro mě) Zvětšeniny jsou její občasné výpadky atraktivnosti. Druhá polovina filmu mě začala pozvolna uspávat. Vzkřísila mě až rvačka o kus elektrické kytary v jednom nočním podniku - můj nejoblíbenější moment filmu. (03.04.2003)

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. (04.07.2015)

Když jsem k tomu sedal, znal jsem to jen jako slavné jméno a těšil se, že uvidím jeden z "těch" filmů "oné" epochy. Od začátku jsem byl zaskočen, tohle jsem nečekal. Od začátku do konce v napětí, co z toho bude, jestli vůbec něco. Ale zároveň jsem od začátku do konce cítil, že je to opravdu "ten" film. A opravdu o "oněch" časech. Dojem byl tak silný, že jsem ani neměl potřebu "pochopit výpověď", stačilo vnímat. To podivuhodné, tak vymakané spojení modu "mysteriózní kriminálka" s mody "hrdina naší doby" a "estetično" mě dostalo. Škoda, že tam nehráli ti Velveti. Mimochodem, jaktože mi hrdina tohoto filmu připadal jako nesympaťák a přitom mi byl tak sympatický? Nevím. Snad protože je tvůrce? Protože je formát? Protože mu o něco jde? Protože mu o nic nejde? Protože mlčí? Protože se umí dívat? Protože někdy v průběhu zahlédl sám sebe? (05.06.2011)