Konec velké epochy

Podobné téma, ale ne tak konzistentní jako u TV filmu Pasiáns. Líbí se mi zasazení do interiéru hospůdky, kde se scházejí jak profesoři, tak taxikáři, instalatér, důchodkyně i mládež. Samozřejmě je inscenace parafrází tehdejší doby a v oněch živých a mrtvých lze vidět ty, kteří se připojili k jaru obrození, a ty, kterým vyhovují dosavadní jistoty včetně teplého pečiva a týden starých časopisů. Ale kupodivu to má obecný přesah i do dnešní doby. Návštěva z jiného světa lidi rozdělí na ty pokrokové, kteří chtějí změnu a nějaký vývoj, a na ty, kterým se líbí zápecnictví, vézt se a hlavně už nic neměnit. Osobně si myslím, že nejlepší je zlatá střední cesta, protože nemůžete něco měnit donekonečna a je potřeba někdy si dát oraz. Myšlenka se skanzenem lidstva mi připomněla Troškův nápad se skanzenem české malosti ve třetím Kameňáku, oboje jsou dobré nápady. Samotné provedení není špatné, jen se dlouho dostáváme do děje a dlouho seznamujeme s postavami a jejich charakteristikami, a některé ty charakteristiky jsou hodně klišé (třeba náckovský instalatér na jedné nebo zkostnatělý profesor na druhé straně). Trochu více jsem čekal od postavy doktora v podání Martina Růžka, naznačuje se u ní víc, než nakonec představí (postaví se za servírku, ale prát se začne mladý malíř), a vlastně i té servírce člověk přál nějakého hodného chlapa (ale zase nevíme, nakolik si za svůj osud mohla sama svou pasivitou a brbláním). Tedy mi ne všechny charaktery postav přišly tak dobře napsané a ztvárněné, abych s nimi šel (jako ve zmiňovaném Pasiánsu). Co se zajímavostí ohledně hereckého obsazení týče, pan Adamíra zde nehraje, slyšíme jen jeho hlas (našima očima představuje asi náhodného a až moc zvědavého hosta) a Kolářová je v titulcích uvedena jako Dana, ne Daniela. Mno, líbí se mi nadčasovost poselství, i když se k němu doklopýtáváme pomaličku, několik hlášek a myšlenek, ale celkově mi přijde hra nepropracovaná do detailů a občas klouzající po povrchu. Objektivně za tři, za to poselství v závěru o živých a mrtvých, jež má obecnou vlastnost, slabé čtyři hvězdy. (30.04.2018)

Neobyčejně a nezvykle působivý televizní film. Silně sugestivně vyvolávala inscenace pocity stísněnosti, bezmoci a i znechucení nad jednotlivými postavami. Zbytečným a nefunkčním mi přišel hlas jakéhosi hlasu-tazatele "zvenčí". Z herců byl nejzajímavější asi Vladimír Šmeral; přesně vystihl nechutnost a zrůdnost myšlení mimo kontext přirozené lidské mravnosti. Téměř k nepoznání mladý tu byl Jiří Ornest. (05.03.2007)

Nikdy jsem neholdovala americkým vážně se beroucím komediím o tom, kterak mimozemšťané přijdou zplundrovat Washington, neb jiných měst neznají. Ale ve světle této televizní inscenace všechny ty vysokorozpočtové slátaniny blednou ještě více. Na malém prostoru, a to jak časovém, tak místním, rozpracovává Moskalyk plejádu různorodých charakterů. Skvěle si zpracoval předlohu Jindřišky Smetanové a výborně ji zrežíroval. Chápu, že každému Konec velké epochy nevoní, vždyť každý z nás se může najít v jednom z archetypů v hospodě. (25.04.2022)

Hovoří CML: Co jste si nadrobili, to si taky snězte. Pozoruhodná dobová angažovanost nerozlišující mezi Východem a Západem. Pro a proti lidstva v tanci dialektiky velkých dějin a malých životů. V přímém kontrastu k tomu je přílišná modelovost postav a jejich reakcí. Skanzen protektorátní a postprotektorátní generace. Ze všech těch živočišných druhů je nicméně jeden podivuhodně autentický a dosud trvající: instalatér Krása. Celkový dojem: Tak nějak jsem si vždycky představoval soudobé německé eticko-filosofické divadelní hry. "Život je to, co bolí. Vemte si na sebe něco, Evičko, je tam zima." (15.12.2011)

Když přijdou silnější, je to vždycky okupace. Jak se jen zachovat? Tento pomyslný lakmusový papírek, kterým autoři, scénáristka a spisovatelka Jindřiška Smetanová a režisér Antonín Moskalyk, prověřili lidskou povahu na základě ireálné (nepředstavitelné) situace, v níž je bezprostředně ohrožena suverenita státu a svoboda jednotlivce, je s ohledem na věci příští (srpen '68) málem jasnozřivou předpovědí. Bod zlomu, tedy to, proč najednou nic není jako dřív, navíc zastihuje zdejší postavy, bezejmenné a proto anonymní, nepřipravené, zaskočené, uprostřed ospalého všedního dne – tedy přesně takové, jaké bylo možné vídat na pražských ulicích také o necelé tři roky později, v den vpádu sovětských vojsk. Pomineme-li jakýsi hlas zvenčí, který je ale nutný pro uvedení kontextu a který zpřítomňuje objevivší se zlo prostřednictvím televizní obrazovky, jsou všechny ostatní postavy funkčním prvkem tohoto nevšedního experimentu. Obsazením špičkových hereckých interpretů (Šmeral, Růžek, Brodský, Krůta, Dítětová, Waleská, Dostalová, mladý Ornest a další) nabývají tito nehrdinští hrdinové na své přirozenosti, zabydlují onen ireálný prostor reálnými prožitky. Slabí a silní, odvážní a zbabělí, chytří a hloupí. Lidstvo pod kuratelou. Nic se nezměnilo. Vůbec nic. (09.10.2016)