Salome

Působivé. Jistě, je na tom podle mě trochu znát, že jde v první řadě o artovku "od homosexuálů (Bryant, Nazimová atd.) pro homosexuály", ale je možné, že jsem tu jistou lascivnost vnímal jen proto, že jsem si před zhlédnutím filmu o něm četl. Erotické dusno v každém případě proniká z každé stylizované minuty - navzdory tomu, že hlavní hvězdě Alle Nazimové bylo v době natáčení už přes čtyřicet, zatímco Salome měla být třinácti- nebo čtrnáctiletá dívka. A ke všemu byla dost ošklivá a podivné paruky ji nezachraňovaly. Proto mi až tolik nevadilo (trošku přece, ale ne tolik, jak jsem si myslel, že bude), že němý film nikdy nemůže dosáhnout mistrovství Wildeových her, protože ty jsou založeny na bezchybných dialozích. Film je totiž opravdu hypnotický - od první minuty jsem nemohl od přísně stylizovaných kulis a kostýmů všech zúčastněných odtrhnout oči. Většina pohybu na scéně, nejen Nazimové, ale skoro všech, se odehrávala tak jako líně, smyslně a lascivně, nemohl jsem se rozhodnout, zda se mi to líbí, nebo ne - ale už jen za vyvolání tohoto dojmu musím hodnotit vysoko. Takže ani psychopatický Jan Křtitel s vizáží šílence už nic nepokazil. (06.09.2015)

Musím uznat, že už dlouho mě nějaký film nezmátl jako tento. Ze začátku jsem si myslela, že by to mohl být balet, protože Nazimova byla velmi štíhlá a všichni okolo vypadali jako baleťáci. Za chvilku mi došlo, že ne, tak jsem sledovala dál a výsledkem mi byl víceméně divadelní záznam s tím nejhorším přehráváním, gesty a škleby. Pokud tím expertem na přehnanost je hlavní hrdinka, která sebou neustále škube a zmítá, tak je to ryzí utrpení. Oceňuji výpravu a kostýmy a to, že se jedná o patrně první film pro gaye, ale ten zbytek prostě není dobrý. (06.12.2022)

Wildeovu hru znám, ale nechápu ambice slečny Nazimové ji zfilmovat, neboť z hlediska vizuálního média nenabízí nic výjimečného - celé se to odehrává na jedné terase a ten příběh je z velké části založen na dialozích, což němý film jaksi příliš dobře neumožňuje. Ale kupodivu to není zas tak hrozné. I na to, že to je němý film, tady herci přehrávají - vážně, když to porovnáte třeba se Zlodějem z Bagdádu nebo s němými filmy s Clarou Bow či Gretou Garbo, tohle je opravdu spíš divadlo nebo balet. Ale ohromným plusem je vizuální stránka (založená na ilustracích k původnímu vydání hry), která je nebojím se říct nadčasová, protože když Salomé tančí tanec sedmi závojů v helmě bílých vlasů, vzpomenu si na Siu a její Chandelier nebo tu bledou holku z Blade Runnera. (06.01.2015)

Z celé Salome mi nejpozoruhodnější (nikoli nejlepší) přišla výprava. Děj je koncentrovaný na plochu pouhých dvou dějišť - první se nachází v hodovní síni, kde Herodes s manželkou debužírují, hádají se a v samotném králi stále víc narůstá nezvladatelná touha po nevlastní dceři, druhé je situováno na nádvoří paláce, kde Salomé mezitím svádí Jana Křtitele a kde také nakonec dojde na tanec sedmi závojů. Napjetí režisér dociluje křížovými střihy mezi oběma scénami, než dojde k prolnutí obou linií. Zmíněná výprava je výsostně divadelní (podobně jako herecký projev Ally Nazimové, která by si zasloužila cenu za nejkřečovitější podání ženské postavy v němé éře), což má pravděpodobně evokovat onu "artistnost" zmiňovanou v anotaci. Na snímku je možné pozorovat doznívání představy, ještě v desátých letech ve filmové branži hodně rozšířené, že divadlo představuje vyšší formu umění, než film. Ovšem mechanické zkombinování obou uměleckých druhů rozhodně nevede ke kýženému výsledku (že ale může být toto spojení funkční a vytvářet zajímavý výsledný tvar ukázal na letošní LFŠ, kde byla Salome uváděna, Greenawayův Goltzius a Společnost pelikán). Proč tedy zmiňuji, že je scénografie pozoruhodná? Protože rostlinné, secesně laděné motivy, šmrncnuté ornamentálním arabským vlivem, které jsou přítomné jak v kostýmech, tak ve zdobení zdí paláce, představují pozoruhodný organický protipól expresionistické, přísně geometrické výpravy. Děj je tak jednoduchý a natolik úzce spjatý s předlohou, že o něm není třeba moc řečnit. Ale mělo to svý nekrofilní chvilky, to zas jo... (10.08.2014)

Maně jsem si vzpomněl, jak Teige a druzí klnuli ve dvacátých letech literárnosti filmu... Jak se v mnohém mýlili, tak v tomhle mířili do černého… Přestože scéně nelze upřít efektnost, kostýmům a tělesné stylizaci herců rezonanci s Beardsleyovými předlohami, z Wildea zbyl jen tiskařský obtah. A snímek by neobstál ani jako divadelní hra. Připadal jsem si jako stepní vlk před maškarním bálem v Metropolu, sledující majestátní kinematografické zpracování Starého zákona. Jen s tím rozdílem, že ten ples již vyhasnul. Tmavé pozadí jako signál divadelnosti, důraz na gesta (jen ojediněle vyzařující, častěji jen ochotnicky znázorňující ve shodě s rejstříkem pozdně secesního dekorativismu), umělý afekt (zabíjející jazyk těla, tj. duše, mezititulkovou zkratkou), a znovu a znovu ta tma a tma. Ještěže někde svítí namodralé světlo. (31.08.2019)