Dych

Jít ve Varech na „nového Kim Ki-duka“ je už skoro tradice, kterou není těžké každý rok naplňovat, protože tento u nás tak oblíbený jihokorejský režisér sází jeden za druhým. A navzdory velkoústým vyjádřením na loňské tiskovce, že Čas byl ze série trochu jiným filmů o tomtéž poslední a sebereferenční momenty (zařadil okázalé odkazy na své vlastní filmy) měly být definitivním rozloučením, je jeho snímek Dech nejen dalším z této řady... ale navíc jednoznačně nejprázdnějším. ___ Primitivní vyprávění lze sice opět považovat za další krok ke kimovskému minimalizmu s prvky parametrického vyprávění, ale proč si lhát a snažit se zachraňovat (implikovaného) režiséra, který už několikátý film jen odškrtává během vymýšlení a vyprávění filmu ze seznamu položek „co nesmí chybět, aby to bylo kimovské dílo“. Jen namátkou: téměř nemluvný milostný konflikt mezi několika málo postavami, motiv vody, roztrhané fotografie, opakující se sekvence, ponížení ženy, brutální exces, voyeuristické sledování a tak dále... ___ O Kimovi se toho za ty roky napsalo hodně, já sám už toho napsal hodně a vlastně se u každého dalšího filmu vždycky snažím přesvědčit, že u dalšího se na to vybodnu. Letos jsem tomu rozhodnutí mnohem blíž než kdy dřív. Dech je totiž co do vyprávění naprosto vyprázdněným naplněním primitivního modelu, do kterého jsou násilně zařazovány prvky ze zmíněného seznamu. Jenže kde bylo dřív umění, zbyl jen midcult, který ve své snadné sledovatelnosti řve, jak je velké umění. ___ Partneři mají blíže nespecifikované manželské problémy a málomluvná žena se zamiluje do vězně odsouzeného na smrt, který se každou chvíli pokouší o sebevraždu. Začne za ním chodit do vězení, přehrávat mu krátké stylizované hudební etudy na téma jednotlivých ročních období (to už jsme u tebe taky viděli, Kime). S každou z nich se prohlubuje jejich milostný vztah, přičemž všechno sleduje prostřednictvím kamer šéf vězení. Vězeň má zároveň v cele milostný vztah s jedním ze spoluvězňů, který pravidelně likviduje fotky, co mu hrdinka dává. ___ Všechno je stylizované, pomalé, mlčenlivé a doprovázené jednoduchými hudebními motivy, utopené v rádoby poetické atmosféře v záplavě měkkého svícení a dlouhými plynulými záběry. Vše působí snově a nic není realisticky motivované – vězňové bydlí v jedné cele na zemi bez postelí a pokrývek (vzájemně se zahřívají), šéf sleduje záběry z kamer na kvalitní širokoúhlé LCD televizi, na dozorce nenarazíte a všichni se pohybují pomalu, aby to působilo umělecky... Je to strašně prázdné, repetitivní, umělé a hloupé. ___ Umění na objednávku, za rok bude další chod. Děkuji, Kime, ale už skutečně nechci... (30.07.2007)

Každý nový film Kim Ki-duka tak nějak vyhlížím s mírnou nedočkavostí a jsem velmi rád, že se jeho filmy u nás těší poměrné popularitě a nemusím je tudíž nikde pokoutně shánět. Ještě větší radost bych měl, kdyby u nás vyšla celá retrospektiva na dvd, ale člověk nemůže mít jaksi všechno, že? Těšil jsem se tedy i na Dech a v podstatě jsem nebyl zklamán. Dost jsem četl něco o přílišné emotivní vyprázdněnosti a studené sterilitě, ale věřím, že právě takto má film působit. Je pravda, že některé momenty jsou realitě až příliš odosobněné a některé zvraty zavání překotností neinvence, ale i tak je film nestandardní voyérskou momentkou lidské samoty a touhy se dělit. Ať už o své bolesti, teplo dotyku nebo dech. (12.09.2008)

Já bych opravdu neházel Dech do odpadu, určitě je to zajímavý počin, jen v dobré společnosti ostatních Kim Ki-Dukových filmů trošku zapadá, působí malinko rozpačitě, včetně toho co by měl vlastně divákovi sdělit - jinak zůstává ta klasická poetika obrazu a symbolu, v tom je pan K. mistr. Ještě popřemýšlím a zauvažuju, zatím 6,5/10 PS: druhý den - na druhou stranu po delším uvažování člověku příjde že je Dech zbytečně odtažitý a jako by se nikoho netýkal - ani postav, ani režiséra a ani diváka... má potom takový film nějakou cenu? asi nemá... za to, že snímek udrží diváka ve zvědavosti jak to dopadne dávám nakonec 5/10 (14.06.2008)

Kim Ki-duk se dostává tam, kde by ho nechtěl nikdo z nás..do neoriginálních, stále se opakujících a sama sebe obdivujících bahen patosu. Stále ho pokládám za PANA režiséra, ovšem pokud si nesundá klapky z očí a nezačne pracovat na něčem novém a JINÉM, nelze než na jeho filmy postupně zabřednout. Hlavní postavy velmi sporadicky - nebo vůbec - mluví .. to už tady bylo mnohokrát, poetika a symbolika sklouzává k jednoduchosti a obyčejnosti Kim Ki-dukovi nevlastní a režisér sám masturbuje své ego svým obsazením do role velitele dozorců. Příští rok vše se snad v lepší obrátí. (10.10.2008)

Už druhé Kimovské sklamanie, ktoré potvrdzuje, že to prvé nebola len náhoda. Neuveriteľne uťahaný dej s nulovou výpovednou hodnotou, nesympatická hlavná ženská predstaviteľka a v neposlednom rade kamera, ktorá podivným spôsobom zachytáva každého tak, že vyzerá ako čerstvo po plastickej operácii. Myšlienka, obsah, forma - nula bodov. NO. Alternatívny komentár: poetická sračka. (16.08.2013)