Dych

5796. Nekomfortnú celu obýva trojnásobný vrah Jin so samovražednými sklonmi. Je pomätený, je márnivý a čaká na popravu. Jeho bývalá známosť Yeon čo by rozpoltená osobnosť si činmi pýta psychiatra. V rozhádanej domácnosti tlmočí svoje krivdy tichom, pri návštevách žalára, prejavuje znovu obnovené (kostrbaté) sympatie a šíri falošný spev. Kim už zopár rokov kráča malými krôčikmi po okraji rozľahlej priepasti premotivovanosti, avšak tentokrát sa (pre poistenie) podradne uvelebuje na méte otravnej kreatívnej frigidity. Tapetuje/uctieva jar-leto-jeseň-zimu, spoluhlásky/samohlásky opätovne zamyká do úst ponižovanej ženy. Sleduje, opakuje, hapruje. Čiže prostoreko, vykráda sám seba a ideovo fučí ako dvojdňový jarmočný balón. Takáto prázdnota sa rozdýchať nedá a starého dobrého samouka/"outsidera" už asi tak skoro nespatrím, ale veľmi rád sa budem mýliť. (06.04.2010)

Je to celkom dobrá dráma od Kim Ki-Duka. Má dosť dobrý príbeh o žene, ktorá síce má manžela a dieťa, ale so svojim životom nie je spokojná a cíti, že jej niečo chýba. Keď sa zo správ dozvie, že uväznený vrah, ktorého čaká poprava sa už niekoľký krát neúspešne pokúsil o samovraždu, rozhodne sa ho navštíviť a postupne medzi nimi vzniká zvláštne puto. So spracovaním som spokojný, ale dalo sa to podať aj o trochu lepšie. Hlavným a zároveň vlastne aj jediným problémom je to, že režisér to vlastne vôbec nenatočil svojim typickým spôsobom, ktorý mi výborne sedí. Zápletka už na prvý pohľad pôsobí nadmieru zaujímavo a obsahuje množstvo klasických prvkov, ktoré sa v jeho tvorbe bežne nachádzajú, vzťah k násilníkovi, nerozprávajúci hrdina, problémy v manželstve, voyerstvo a iné, len tentoraz je to podané už len takým obyčajným spôsobom, ako keby to už bola len práca z povinnosti a nedal do toho srdce, kvôli čomu mi tu chýba tá špecifická atmosféra a aj poetiky tu nie je až tak moc. Ale našťastie aj takto mi to sadlo, väčšinu času sa na to veľmi dobre pozerá, stále je tu toho plno, čo sa mi páči a k tomu ako bonus som sa po celý čas zo zvedavosti tešil, či práve režisér predstavuje riaditeľa väznice a našťastie nesklamal. Len tá verzia štyroch ročných období mohla byť podaná trochu inak, toto mi prišlo skôr úsmevné a aj záverečná tretina je už o niečo slabšia. Takže celkovo sa mi to páči. S hereckým obsadením som nadmieru spokojný, sympatická Park Ji-A, len to spievanie jej moc nejde, poteší mimokórejská výpomoc Chen Chang ako väzeň a k tomu ešte Ha Jung-Woo, ktorého vždy rád vidím. Réžia a technická stránka sú len mierne nadpriemerné, tentoraz ma Kim Ki-Duk po réžijnej stránke sklamal, ako som spomínal, pôsobí to až príliš neautorsky. Takže skutočne keby to natočil svojim bežným štýlom, dopadlo by to omnoho lepšie, ale aj tak nemám dôvod dávať horšie hodnotenie, bavilo ma to aj v tomto podaní. 72% (07.07.2013)

Jít ve Varech na „nového Kim Ki-duka“ je už skoro tradice, kterou není těžké každý rok naplňovat, protože tento u nás tak oblíbený jihokorejský režisér sází jeden za druhým. A navzdory velkoústým vyjádřením na loňské tiskovce, že Čas byl ze série trochu jiným filmů o tomtéž poslední a sebereferenční momenty (zařadil okázalé odkazy na své vlastní filmy) měly být definitivním rozloučením, je jeho snímek Dech nejen dalším z této řady... ale navíc jednoznačně nejprázdnějším. ___ Primitivní vyprávění lze sice opět považovat za další krok ke kimovskému minimalizmu s prvky parametrického vyprávění, ale proč si lhát a snažit se zachraňovat (implikovaného) režiséra, který už několikátý film jen odškrtává během vymýšlení a vyprávění filmu ze seznamu položek „co nesmí chybět, aby to bylo kimovské dílo“. Jen namátkou: téměř nemluvný milostný konflikt mezi několika málo postavami, motiv vody, roztrhané fotografie, opakující se sekvence, ponížení ženy, brutální exces, voyeuristické sledování a tak dále... ___ O Kimovi se toho za ty roky napsalo hodně, já sám už toho napsal hodně a vlastně se u každého dalšího filmu vždycky snažím přesvědčit, že u dalšího se na to vybodnu. Letos jsem tomu rozhodnutí mnohem blíž než kdy dřív. Dech je totiž co do vyprávění naprosto vyprázdněným naplněním primitivního modelu, do kterého jsou násilně zařazovány prvky ze zmíněného seznamu. Jenže kde bylo dřív umění, zbyl jen midcult, který ve své snadné sledovatelnosti řve, jak je velké umění. ___ Partneři mají blíže nespecifikované manželské problémy a málomluvná žena se zamiluje do vězně odsouzeného na smrt, který se každou chvíli pokouší o sebevraždu. Začne za ním chodit do vězení, přehrávat mu krátké stylizované hudební etudy na téma jednotlivých ročních období (to už jsme u tebe taky viděli, Kime). S každou z nich se prohlubuje jejich milostný vztah, přičemž všechno sleduje prostřednictvím kamer šéf vězení. Vězeň má zároveň v cele milostný vztah s jedním ze spoluvězňů, který pravidelně likviduje fotky, co mu hrdinka dává. ___ Všechno je stylizované, pomalé, mlčenlivé a doprovázené jednoduchými hudebními motivy, utopené v rádoby poetické atmosféře v záplavě měkkého svícení a dlouhými plynulými záběry. Vše působí snově a nic není realisticky motivované – vězňové bydlí v jedné cele na zemi bez postelí a pokrývek (vzájemně se zahřívají), šéf sleduje záběry z kamer na kvalitní širokoúhlé LCD televizi, na dozorce nenarazíte a všichni se pohybují pomalu, aby to působilo umělecky... Je to strašně prázdné, repetitivní, umělé a hloupé. ___ Umění na objednávku, za rok bude další chod. Děkuji, Kime, ale už skutečně nechci... (30.07.2007)

Sum je dalším krokem v Kimově minimalistickém pojetí vyprávění příběhu. Otázkou zůstává, jestli je to krok správným směrem. Na druhou stranu by to nebyl Kim, kdyby nešel do extrému. Dostává se tak na hranici (možná kousek za ní) pochopitelnosti "obyčejnými smrtelníky". Slova plýtvající dechem nahrazuje převážně mimikou, výrazem ve tváři, očích, gesty a pohyby. Zvláštní spojení vězně odsouzeného k trestu smrti a podváděné ženy, kterým dochází v jejich životech dech, vyžaduje divákovu obzvlášť velkou pozornost a vnímavost. Kim je prostě o něco složitější :-) (07.02.2008)

Každý nový film Kim Ki-duka tak nějak vyhlížím s mírnou nedočkavostí a jsem velmi rád, že se jeho filmy u nás těší poměrné popularitě a nemusím je tudíž nikde pokoutně shánět. Ještě větší radost bych měl, kdyby u nás vyšla celá retrospektiva na dvd, ale člověk nemůže mít jaksi všechno, že? Těšil jsem se tedy i na Dech a v podstatě jsem nebyl zklamán. Dost jsem četl něco o přílišné emotivní vyprázdněnosti a studené sterilitě, ale věřím, že právě takto má film působit. Je pravda, že některé momenty jsou realitě až příliš odosobněné a některé zvraty zavání překotností neinvence, ale i tak je film nestandardní voyérskou momentkou lidské samoty a touhy se dělit. Ať už o své bolesti, teplo dotyku nebo dech. (12.09.2008)