Synecdoche, New York

Dneska jsem se probudil s neuvěřitelným bolením hlavy. Mám podezření, že v tom má prsty Charlie Kaufman, poněvadž mám důkazy v podobě dvou předmětů doličných: jeho Synecdoche, New York a moje následné, scestné sny, které doprovázejí můj život už dlouho, ale po jeho scénářích je to vždycky o kejhák. V tomhle filmu o krk rozhodně půjde, nikoliv postavě, ale Vám, protože zvládnout vstřebání téhle bizarní pilulky s názvem SNY, je úmorně dlouhý, ale záměrně nepíšu, že je to nemožný. Hoffman hraje fantasticky a jeho filmové stárnutí se odvijí tím pádem i na vás a nebudu sám sobě nalhávat, že jsem se ke konci nezaobíral detailním rozborem mojí ruky, zda-li už taky nemá nějaký ty vrásky. Věděl jsem, že to nepochopím (u hořícího domu potřebuju helfnout), ale to, že z toho budu mít krásně slastnou noční můru, tak o tom jsem neměl ani šajn.., (12.07.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)