Synecdoche, New York

Každý z nás si představoval některé situace tak, jak by se staly na filmovém plátně. Vášnivý polibek, rozloučení s nejbližšími nebo jen radost z padajícího listí. hlavní hrdina filmu Synecdoche, New York se snaží svůj život dát na divadelní jeviště. Jenže nikoliv s radostnými okamžiky, ale doslova pesimismem sršící události, které by nikdo z nás jen tak nechtěl zažít. Charlie Kaufman je skvělý scénárista (Being John Malkovich, Adaptation., Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a teď se vrhnul na režii vlastního scénáře. Upřímně jsem nevěděl co z toho vznikne, protože jeho předchozích filmů se ujali vyníkající klipový režiséři. Na debut je to skvělý kousek, který se někomu bude zdát moc dialogový. Ale z Kaufmanovo scénářů je znát, že se jedná o příběh postavený na myšlenkách a dialozích. A o tom je i tento snímek. (13.03.2009)

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Canden je jako mnoho z nás herců života, kteří permanentně dostáváme angažmá v nejhorší šmíře, zapomínáme text, spoluúčinkující se na nás dívají svrchu, dramaturg je naložený v lihu, nápověda má chronické pracovní absence a jsme vyčerpaní z toho, jak ve vlastní životní hře dostáváme jen samé vedlejší role. Ale na rozdíl od nás to umí zrežírovat a Charlie Kaufman napsat. (09.08.2013)

Pre mňa je táto snímka príkladom toho, ako to dopadne, keď sa rozhodne niekto robiť všetko sám. Je tam ku podivu veľa výborných nápadov, ale čo z toho, keď je to všetko zabalené iba do životných pocitov režiséra Kaufmana a spracované bez snahy odovzdať to divákovi v zrozumiteľnej forme. On tomu určite rozumie, ale nič by sa nestalo, keby si ich nechal napísané v denníčku. alebo, keby si k tomu zavolal nejakého šikovného režiséra. Možno keby sa o tom scenári bavil s niekym ďalším, tak by to spoločne spracovali do zrozumitelnejšieho dielka. No a aj po režijnej stránke je to úplne bez nápadu. Kaufmanovi herci sa totiž skoro v žiadnom zábere nehýbu a defacto tak vystupujú iba v úlohe hovoriacich hláv. Tak ma napadá, že najlepšie by bolo, keby z toho spravil rozhlasovú hru. Jediným pozitívom a lákadlom, na ktoré vás môžem nalákať je, že ak vydržíte približne hodinu a pol, dočkáte sa božského tela Emily Watson, kvôli ktorej som sa do tohto diela pustil. Aspoň od nej som teda dostal viac, než som čakal. (01.06.2019)