Synecdoche, New York

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Charlie Kaufman, kdo ho nezná, měl by s tím hned něco udělat. Bůh mezi scénáristy. Jeho díla jsou okouzlující a velmi divná, člověk se musí ponořit do děje a ani to není signál, že se film bude líbit, ale záruka, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Myslím si, že je opravdu umění dokázat natočit největší strach, který člověka dokáže ovládnout; osamělost, stáří a smrt. Vše je v tomto filmu pojato neuvěřitelně přesvědčivě, až člověka mrazí při pomyšlení, že v hlouby duše má stejný strach jako hlavní postava. Synecdoche, New York je složitější film, láme hlavy, musíte přemýšlet nejen o tom, co se zrovna děje, ale zároveň vás donutí zamyslet se i nad vaším životem, vašimi obavami a strastmi. Je depresivní, ale i milý. Philip Seymour Hoffman je úžasný herecký chameleon. Zde hraje osamělého vyhořelého divadelního režiséra. Poté, co ho opustí žena i s jejich společnou dcerou, pro něho najednou přestává všechno existovat. Začne daleko více upadat do svých depresí a úzkostí. Do toho je vážně nemocný a máte pocit, že se vám rozkládá před očima. Poté, co získává velký grant za jeho práci, rozhodne se si postavit realistický New York v jednom obrovském skladu. Tato jediná věc, o které si myslel, že by ho mohla s jeho rodinou opět sblížit, je ale zároveň i tím, co ho od ní drží ještě dál. Jeho divadelní projekt New Yorku se stává až tak nedílnou součástí jeho života, že nakonec ani on sám ani diváci nedokáží rozpoznat, kde se realita láme s představivostí. Takže nakonec nikdo neví, zda se vše odehrává v ulicích opravdového New Yorku, nebo toho, který on sám vytvořil. Tenhle film ve mně zůstane asi hodně dlouho, budu se někdy muset podívat znovu. Určitě mi spoustu věcí a smyslů či spojitostí zůstalo utajeno. Toto je film, který se snaží uchopit život. Je zvláštní, zajímavý, smutný i krásný. A já myslím, že se mu ten život opravdu podařilo ukázat takový, jaký je. - "We're all hurtling towards death, yet here we are for the moment, alive. Each of us knowing we're going to die, each of us secretly believing we won't." (05.08.2021)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

3* - jako vyjádření zmatení a asi i nepochopení, nikoliv průměru nebo snad průměrné filmařiny. Charliemu jsem doteď rozuměl (alespoň myslím) a 'soucítil'... takže si buď počkám na další film, nebo až mi bude tolik co jemu, tak se pokusím ještě jednou pochopit. Do té doby ale Synecdoche asi nechám být. Pořád ale Kaufmanovi bezmezně věřím! (15.03.2009)