Tsunami: Následky

Decentní depka. Nemůžu se rozhodnout, co si myslím o tom sloučení vyprávění jednotlivých lidských tragédií a investigativní novinářské linky, a možná se nemohli rozhodnout ani autoři, protože film se celou dobu docela sebevědomě odehrává, ale skončí tak nijace. Na druhou stranu, jak jinak by měl asi skončit. Rozhodně velmi oceňuji, že se film věnuje i místním obyvatelům, protože většina filmových a televizních zpracování této živelné katastrofy se věnuje jenom trpícím turistům. (Například Nic nás nerozdělí, jakkoliv ten film miluji. I když tam byly ambice zcela jiné než u této mnohem bezprostřednější a všeobjímajícnější reakce, tak mám potřebu to zmínit.) (30.04.2022)

Zapomeňte na další zemětřesení v New Yorku, které pak následně všichni překonají díky heroickému činu obyčejného Američana. Tsunami vás už od začátku vrhne do katastrofy nevídaných následků a destrukce, která má reálný základ a soustředí se především na to, jak se s tím vyrovnat. Tento film není o patriotismu, ale o nezlomné vůli žít a vyrovnání se s následky ztráty svých blizkých. (10.01.2009)

„Ale jo, dobrý, vlastně velmi slušný,“ řekne si divák po projekci téhle s úctou natočené televizní minisérie. Jak název napovídá, připomíná jednu z nejtragičtějších živelných pohrom v dějinách lidstva. Tvůrce až tak nezajímal rozměr katastrofy, nýbrž osudy těch, kteří přežili, ztratili, doufali, hledali, trpěli, dokumentovali, pomáhali. Vyrovnáváním se s následným chaosem je totiž jen začátek, postupně se seznámíme s osudy zarputilého novináře, manželského páru, který marně pátrá po šestileté dceři, mladého vesničana, matky, která přišla o manžela a teď bojuje o život syna, dobrovolné pomocnice a dalších, které se postupně prolínají. Působivé memento tahají do vyšších pater zejména civilní herci – Tim Roth, Chiwetel Ejiofor, Sophie Okonedo nebo Toni Collette. Bez zbytečných happyendů, bez dynamiky katastrofických velkofilmů (paradoxně onen spád a tempo jsem ale místy postrádal), bez důrazu na naturalismus (přesný opak nedávného dramatu Nic nás nerozdělí, s kterým ho na druhou stranu spojují poměrně neuvěřitelné náhody). 70% (24.02.2013)

Přežít je jen první krok k dalšímu životu. Silný, působivý příběh takřka dokumentární formou zachycuje různé lidské osudy. K věrohodnosti přispívají i herecky přesvědčivé výkony. Tvůrci zvolili několik "hrdinů", jejichž osudy sledují. Zajímavým "průvodcem" neštěstí se stává novinář. I když příběh černošských manželů, kteří hledají dcerku Martu, je patrně nejdojemnější a v klasicky fiktivním příběhu bych si přál happy end, věřil jsem, že filmaři se nezaprodají "šťastným koncem". Byl jsem rád za to, že nechali pouze nepatrnou novoroční naději. Z hlediska zachycení reality bylo účinnější zobrazení naděje, radosti, zklamání, vzájemného i vlastního obviňování a konečného pokusu o vyrovnání se se ztrátou než náhodně šťastného shledání na konci. (15.01.2010)

První díl filmu přesvědčivý, zkáza, zmatek, šok a utrpení přeživších se produkci HBO podařilo divákovi naservírovat opravdu realisticky. Druhý díl stále působil dost realisticky, zoufalá bezmoc, marné hledání, liknavé jednání úřadů... akorát ta "senzační" novinářská linie mi kdovíjak nesedla: "vláda věděla, že se to stane a nechala k tomu dojít, aby se postavily nové hotely na území zničených rybářských vesnic". Laciné, jakoby z jiného filmu, vždyť ten zbytek se věnuje převážně lidem, jejich křehké psychice i duševní síle. Herci odvedli dobrou práci, Tim Roth byl coby novinář naprosto přirozený, černoška se ztraceným dítětem mi, pravda, víc lezla na nervy než vzbuzovala lítost. A maskér Giny McKee se moc nevyznamenal - na trpící matku a čerstvou vdovu vypadala stále příliš hezky nalíčená (herečka to naštěstí zachraňovala svým projevem). Emocí (slz) v této konkrétní linii vůbec mohlo být víc. Oceňuji, jak se scénář ve většině případů vyhnul klišoidním happyendům, ale popravdě, druhý díl jsem sledovala nečekaně vlažně, skoro jsem se nudila. Výsledný dojem 65%. (15.01.2010)