Uvnitř

Inside, to je prolnutí žánrového filmu s uměním. Francouzi jakožto pokračovatelé avantgardních tradic se jen stěží mohou zbavit kontextu, z něhož vzešli, a i v post-feministickém gorefestu Inside pokračují v tendencích francouzského impresionismu, poetického realismu, nové vlny 60. let, májových událostí v Paříži, Cinema du look a kdovíčeho ještě a rigidní pravidla žánru v zásadě přetransformovávají do moderního tvaru, který se vyznačuje zejména tím, že otázek s postupem filmu přibývá, nikoliv ubývá. Vyjednávání mezi klasickou žánrovkou a moderním přístupem se analogicky vztahuje ke kardinální otázce, zda pociťuje divák u Inside potěchu a slast spíše z emocí (doména klasického filmu), anebo z estetiky díla (doména moderního filmu). První koncept vychází z toho, že tragédie, potažmo horor, diváky přitahuje pouze tehdy, když je hodnota výsledku rovnice „slast mínus strach“ kladná. Druhý koncept oponuje tím, že slast je jiného druhu než strach a že ji nelze umístit do jedné roviny. Podle druhého konceptu při sledování hororu nezažíváme pouze drásavé emoce, ale pociťujeme i rozkoš ze způsobu, jakým je film natočen – odtud potěcha z estetiky díla, jehož harmonie a formální působivost dokonce přebíjí a přepisuje nepříjemné pocity strachu. Tvrdím proto, že za slastí z Inside stojí estetika, nikoliv brutalita. ____ Post-feministický je ten film proto, že problémová žena - hlavní hrdinka - přijímá trest nebo záhubu ze strany patriarchálního systému, proti němu se otevřeně v předešlém životě prohřešovala. Manžel není ve skutečnosti mrtvý, jak se nám snaží namluvit synopse. Žena ho opustila, popř. absolvovala umělé oplodnění, a tvůrci Inside v ní proto vidí nebezpečné znamení přetrvávajícího feminismu coby hnutí, jež činí z žen oběti a ohrožuje instituci rodiny... „znamení“ v předchozí větě lze pak nahradit ekvivalentem „zárodek“ jako doslovné metafory embrya, které je třeba vymýtit. Inside tedy není ten typ staršího, feministického hororu, kde musí obava ženy, že její dítě bude poškozené, metaforizovat do Vetřelce, jehož nechce porodit astronautka Ellen Ripley, nebo Antikrista, jehož, možná, nosí v lůně nebohá Rosemary, ale Inside je už typ hororu nového, post-feministického. Ženy již rovnoprávnosti dosáhly a teď za ni musí platit. (03.05.2009)

Tak tady tekly opravdu potoky krve, ale až do závěrečné čtvrtiny mě to hodně bavilo. Pak už to bylo jen krvavé a vlastně o ničem. Atmosféra byla dobrá a ta vraždící magorka taky. Ovšem těhotná Sarah si nevedla vůbec špatně a až na maličké nesrovnalosti v jejím fyzickém stavu si na ní nemůžu vůbec stěžovat. Záběry na miminko a jeho reakce v děloze byly příjemným oživením. (04.08.2008)

Prvych dvadsat minut ako taky naznak napatia, zbytok je uz len prehliadka prace maskerov. Ich talent je nepopieratelny, co sa vsak zial o zvysku stabu povedat neda... . Zaroven subjektivnych 5* za to, ze vo mne film vyvolat to co (ne)mal - (seba)znechutenie a definitivne presvedcenie, ze tento subzaner je uz dlhsi cas pre mna nezaujimavy. (09.11.2008)

Právě jsem viděl ten nejbrutálnější a nejdrsnější film ve svým životě. Tomuhle se prostě nevyrovná absolutně nic, všechno neskutečně realistický a neuvěřitelně krutý násilý, častokrát sem ani nemoh uvěřit co se to tam děje za neuvěřitelný věci a to mam za sebou fakt pěknejch pár ultrabrutálních filmů, ale tohle je přímo rozdrtilo na krvavou kaši a to všechno ještě zabalený do vynikajícího a hodně napínavýho příběhu s výbornou hudbou. (14.03.2008)

Má naivita nepatří k těm příslovečným, ale díky zážitku z tohoto filmu se to možná změní. Naivně jsem se domníval, že smutek hlavní hrdinky Sáry ze ztráty manžela a její očekávání narození dítětě povede k jakémus takémus pokusu o vykreslení její psychologie. Zůstalo však jen u prázdných pohledů, vzdychání a mlčení. Naivně jsem se domníval, že fakt, že porod se má odehrát na Štědrý večer, nějak souvisí s náboženstvím či alespoň dá vyvolat několika asociacím "Ježíš-nenarozené dítě". Zůstalo však u toho, že chudák Sára o Vánocích zažije pravé peklo. Naivně jsem se domníval, že neustálé narážky na mládež zapalující auta bude ústit v nějaké (třebas i blbé) sdělení. Zůstalo však jen u toho, že se nakonec jeden mladý žhář mohl ve filmu objevit (a být vykuchán, hehe). Naivně jsem se domníval, že À l'intérieur je slušný film. Je to ale hovadina, jež své nároky odvozuje jen od naturalistického stříkání krve. Téměř odpad. (01.12.2008)