Mám strach

Velmi temný film s excelujícím Volontém v hlavní roli, který jako řadový policista chce stát stranou veškerých politických aktivit, vyhnout se situacím souvisejících přímo i nepřímo s mafií. Jenže i tak banální případ, jakým je okradení mrtvého ve skladišti, začne mít další nebezpečné souvislosti, do kterých se postupně zaplétá. Závěr filmu je mimořádně silný a odhaluje, jak je mafie prorostlá do politiky, policie i soudního aparátu. Nejsilnějším pocitem z tohoto filmu je strach a fatalismus, že všechno dobré je pohlceno zájmy mocenských skupin, které se neštítí k prosazení svých cílů použít jakýchkoli prostředků, včetně těch násilných. Velmi silný snímek. (03.07.2011)

Sugestivní krimithriller z italského podsvětí, kde proti sobě stojí schopný soudce a jeho věrný policejní ochránce, kteří přijdou na závažné a nemyslitelné styky tajných služeb a jiných stát.úředníků se zástupci Mafie a právě ona navždy neporazitelná a svými chapadly se ohánějící zrůdná organizace, na kterou jen několik málo statečných za celou historii ukázalo prstem. Často však přišli o onen "prst"... (08.12.2010)

Snímek jsem shlédl znovu po více než dvaceti letech a musím říct, že čas mu na kvalitě neubral ani ň. Vynikající thriller, v němž si Damiano Damiani, přední specialista na mafiánskou tématiku, vzal tentokrát na mušku politický terorizmus a jeho propojení s tajnými službami. Napětí by se od začátku do konce dalo krájet, herecké výkony (zejména umělci evropského formátu Volonté, Adorf, nebo oblíbený herec Ingmara Bergmana Erland Josephson) výborné, námět aktuální stejně jako v době svého vzniku a zpracování strčí do kapsy nejeden současný film na stejné téma. Mimochodem: drobnou roličku ředitele věznice si zde zahrál Aldo Valletti, známý především jako "Bankéř" - jeden ze čtyř zvrhlých mučitelů v Pasoliniho "Saló aneb 120 dnů Sodomy" - pomineme-li jeho účinkování v krajně obskurním "Salonu Kitty" je právě "Mám strach" jediným snímkem, kde jsem ho viděl hrát něco alespoň trochu normálního :-D. (17.03.2013)

Nekompromisnímu a syrovému dramatu o prohnilosti státní moci přidává na síle i velmi naturalisticky pojaté násilí, krve se Damiani opravdu nebojí a mnohdy je to pro slabší povahy i na odvracení zraku. Volontého výkon nepotřebuje komentář, snad přidám jen noticku, že jsem viděl českou verzi z roku 1991 a Švehlíkův hlas mu rozhodně neubral. Ona vůbec ta stará česká dabérská squadra, zde i výborný Eduard Cupák, dokázala někdy i z hloupostí udělat koukatelnou záležitost. Škoda, že dnes je tomu velmi často přesně naopak. Mám strach však rozhodně nepatří k těm filmům, které by toto záchranné lano potřebovaly, šlape jako dobře namazaný a nemilosrdný stroj až k očekávanému tragickému konci. Damiani také tu a tam využil přímého sdělování myšlenek a úvodní scéna, kdy tuto techniku použil u zavražděných a divák se tak při pohledu na krvácející těla dozvěděl ve zkratce i jejich příběh, tak působila o to mrazivěji. Škoda, že později už se soustředil pouze na myšlenky Volontého, ale to je spíš jen taková drobná osobní poznámka než nějaká podstatná vada na kráse další klasické a vynikající filmové deprese, kterou jsem měl tu čest zhlédnout. (11.12.2016)

Italské filmy často nekončí dobře, a často jsou opravdu výborné. Tady to v obou případech souhlasí. Výborný politický krimithriller staré školy, z něhož můžete číst beznaděj nad soudobými poměry v zemi, ale který ani po letech neztrácí všechno ze své aktuálnosti (čili něco by se aplikovat dalo). Rozhodně je lepší vidět tohle, než třeba Hranaře. Pochválit musím i výborný dabing (ČST Praha 1991) pánů Cupáka, Schánilce a Švehlíka. Nechtěl bych být v situaci strážmistra Graziana, který postupně zjišťuje, že věřit už nemůže vůbec nikomu. To byly časy, když v kinech jely pornáče. (04.07.2012)