Sila priateľstva

Za devatero lesy šaškování, za sedmero lesy popírání a za hradbami mlčení se skrývá bolest, jakou si člověk neumí představit - a ti, kteří to umějí, by dali celý svět za to, kdyby se z nich stali neumětelé. Klaunova zpověď maskuje slzy líčidlem a moji úhlavní neoblíbenci Adam Sandler a Liv Tyler trpí a házejí záchranné lano tak, že jsem si je na dvě hodiny zamilovala. Na moji alergii na reflexi 11/9/01 v médiích (nemá to co dělat s událostí samotnou, ale s tím, jak se z utrpení dělá dojná kráva produkující mléko, kysnoucí díky přídavkům patetičnosti a samožerství na jazyku) se našel účinný lék. Skutečné volání o pomoc bývá němé, ale ti, kteří umějí podat skutečně pomocnou ruku, nepotřebují zesilovače, aby ho uslyšeli. A nebudu brečet a nebudu, protože jsem dospělá a zkušená a životem otřískaná... fňuk. (23.11.2010)

Mike Binder natočil skvělé drama, na které jen tak nezapomenu a které ve mne zanechalo velký vnitřní pocit. Velice sugestivní pohled na člověka, kterému 11. září změnilo život, když přišel o celou svou rodinu a zanechal všeho na čem mu alespoň trochu záleželo. Don Cheadle nás o tom, že hrát umí přesvědčil už dávno. Adam Sandler zde předvádí zatím svůj životní výkon a doufám, že tímto každému dokázal, že je to skvělý herec. Zatím asi nejupřímější a nejsmutnější pohled na den, který otřásl celým světem. (04.12.2007)

Nelze filmu upřít citlivě natočená postava Adama Sandlera a hluboké vazby mezi jednotlivými charaktery. Zbytek ovšem nemá takový tah na branku. Dějově pomalý a nevýrazný snímek, který stojí a padá především právě na hercích a kvalitně navozené atmosféře (hudba). Spousta postav je tam zbytečná a některé scény mi tak úplně nepřirostly k srdci. Jistotou zůstává fakt, že Sandler předvádí nejlepší herecký výkon kariéry. Už proto stojí za to se na film podívat. (05.02.2009)

Sandlerovi role podivínů jdou báječně, až je ho pro komedie škoda. Po Andersonově Punch-Drunk Love, kde ho o zdravý rozum připravuje kupa sester je tu postava Charlieho Finemana, který naopak o všechny milované holky přišel. V zapomínání na tu bolest mu pomáhá hraní Shadow of the Colossus (předpokládám, že tuhle gamesku ještě nedohrál, protože pak by jeho depka byla ještě větší) a muzika do uší, která přehluší cokoliv, co nechce slyšet. Ale jednou se prostě musí Charlie rozpovídat .. (27.01.2013)

Patrně nejlepší a emocionálně nejsilnější reflexe 11. září v americkém filmu, jakou jsem měl možnost vidět. V malém, téměř komorním dramatu, schována kdesi v druhém plánu, probublávající v kolektivním podvědomí jako symptomy posttraumatického syndromu... Nemluvím teď vlastně i o jednotlivci?...O jednom z hlavních hrdinů filmu Volání o pomoc? Ano, obé se prolíná, obé lze zaměnit... O pomoc totiž volá nejenom hrdina - ovdovělý manžel a otec, jehož rodina seděla v uneseném letadle z Bostonu, ale také americká společnost. I ona trpí zjevně příznaky posttraumatického syndromu - je raněná, přišla o část sama sebe, dokonce o tu nejdůležitější, o vlastní pocit bezpečí a nezranitelnosti, s ní přišel strach a ten velmi změnil hierarchii uspokojování základních potřeb... Máme tu tedy zjevně zraněnou a traumatizovanou společnost, pozorujeme reakce a obranné mechanismy, které zranění samovolně nastartovalo, máme tu jednoho jejího symbolického zástupce a jeho podmíněný reflex vše ze svého vědomí vytěsnit, izolovat se od zraňující reality a pravdy, únik do světa zábavy, laciných, ale účinných drog a závislostí - hudby, počítačových her, rituálů... (,,Myslel jsem, že nemáš návykový sklony. To byla hláška večera, kámo. Jsi závislák...") O pomoc v tomhle filmu ale v podstatě volají všichni - zlomení rodiče, jež trápí skon dcery a vnoučat, černošský zubař Alan, který si nechce připustit přicházející stereotyp v dlouholetém manželství, zubařova nová pacientka, řešící nabídkou orálního sexu své dlouholeté trauma z nepodařeného partnerského svazku, zubařovi rodiče, otec, soužící a trápící se ve městě a matka zas stresovaná jím, mladá psychoterapeutka podléhající traumatickému světu svých pacientů... Celá společnost trpí problémy, na jejichž existenci k filmařské reflexi poukázal normotvorný pohled Americké krásy... Kořeny jsou hlubší, pracovně je nazvěme krizí západní materialisticky založené kultury, ale katalyzátor je jen jeden - teroristické útoky na Spojené státy... Volání o pomoc ... Nádherný a hluboký film, jehož poselství zůstává - Bylo to hrozné... Bolí to... Ale je třeba se otřepat, zapomenout a jít zase dál... V závěru mého komentáře nelze opominout herecké výkony téměř všech zúčastněných herců a hereček, nejvíce mne ale uchvátil Adam Sandler, kterého jsem doposud zvolna přehlížel maje ho zaškatulkovaného v nicneobjevujících komediálních rolích - ztvárněním Charlieho Finemana mi skutečně vyrazil dech... Zřejmě jde ve stopách Jima Carreyho pomalu v sobě objevující skutečný herecký talent... Neméně přesvědčivý a nenuceně šaramantní byl výkon Dona Cheadleho a velmi mě překvapila i menší role Liv Tyler, která uhrála na malé ploše opravdu velký part... Režisér Mike Binder skutečně zachytil soudobé volání o pomoc a svým výtečným snímkem pomohl k sebereflexi pacienta, který ještě možná neví o svém vážném stavu... Soudím, že tohle již není jen další z následovníků Americké krásy, to je svébytné a autentické Volání o pomoc... (31.10.2007)