Slídil

S remaky je to těžké. Málokdy je totiž remakován film, který není dobrý (kdo by taky stál o to remakovat špatný film, že?) a tak se mnohokrát stane, že režiséři těchto remaků se chtějí nějak odlišit, ale tím nevědomky zničí ten element, který v originále fungoval. Pojmou to jinak, zmodernizují, přidají nový twist… anebo vše dohromady, jako v tomto filmu. Branagha vnímám jako schopného člověka, který ve filmovém průmyslu nemá velkou konkurenci (vzhledem k tomu, že on dokáže dělat opravdu cokoli a ještě hodně dobře) ale od tohoto filmu měl dát ruce pryč. Chápu, proč udělal to, co udělal, ale k tomu námětu ta moderní doba, ta odtažitost a ten nový zvrat v ději holt neseděl. Body uděluji za bravurní herce a fakt, že na rozdíl od jiných remaků byl tento alespoň koukatelný a dá se vydržet bez úhony na zdraví. Přesto, tento film už asi nebudu chtít vidět, kdežto na originál se určitě někdy rád (znovu) podívám. 50 %. (11.11.2013)

Do scény s policistou šlo a perfektní thriller, který bych z fleku hodnotil plným počtem. Bohužel od té chvíle měl snímek prudký spád a vše, co ze začátku bylo dokonalé se změnilo v nezáživnou záležitost. Dokonce i závěr nepřekvapil a byl předvídatelný, takže se více než lehký nadprůměr z toho vyždímat nedá.. 6/10 = 63% (05.04.2013)

Pusťte si tohle, Polanského Venuši vkožichu s fenomenálním Mathieu Amalricem a Medemův Room in Rome. Alternativní způsoby, jak vyjádřit a prožít obohacenou skutečnost, vysokooktanovou pravdu. Kdysi někdo řekl, že zbabělci umírají tisíckrát, kdežto odvážní jen jednou. Až uvidíte tyhle filmy, nejpozději pak byste měli vědět, že odvážní především žijí tisíckrát, kdežto zbabělci ani jednou. Ovšem mluvíme tady o odvaze mysli, o přitažlivé odvaze mysli nacházet rozmanité složité zoůsoby, jak vyjadřovat a prožívat veškerou skutečnost, k níž se nechám přijít... a pakliže se takové mysli potkají dvě, balet může začít. Tři filmy, tři sožitá baletní představení, během nichž odvážné a vzájemně se přitahující mysli prožijí stovky alternativních životů, anichž by se odchýlily od pravdivosti toho, kým jsou. Naopak, s každou další piruetkou a odbočkou a trikem se o to přesněji jedna druhé dourčují. Fascinující, svůdný tanec odhalující v mámivých závojích mnohotvářnou pravdivost základní skutečnosti, která je v každé osobnosti pouze základem, pobídkou, ingrediencí, žetonem, prvotní polévkou, stavebnicí, abecedou. Teprve vztahy odvážných hráčů dají oběma stranám s jistotou rozpoznat, kým vším kdo není, i kým vším kdo je. Dojít si na dno, na hranici, osahat vlastní limity - to vzácné požehnání střetnout se s někým, kdo nám umožní se alespoň někudy v tomhle omezeném a omezujícím světě naplno rozvinout. Okamžiky nespoutaného tvarování, štěstí poznání, ať už to skončí jakkoli. *~ (01.08.2017)

Slídil není špatný film, coby remake se vcelku povedl, ale má tu smůlu, že originál je zkrátka o několik tříd výš. Když mi dáte na výběr z dvojic Olivier / Caine a Caine / Law, vždycky si vyberu tu první, protože mi sedí víc. Branagh na režisérské sesličce evidentně dělal, co mohl, aby nového Slídila ozvláštnil a udělal ho zajímavým i ve chvílích, kdy se na plátně jen poněkud zbytečně plácá (ano i pár takových dialogů tam je), atmosféru na nohy zvedá i skvělá hudba Patricka Doylea, oba pánové rozhodně nehrají špatně... Ale oproti originálu je to prostě slabé = chladné, sterilní a místy skoro i zábavné jako mrtvola na pitevním stole. (20.06.2010)

Skvělá, psychologická hra na kočku a myš, kdy se výhoda několikrát přehoune na jednu a v zápětí zase na druhou stranu. Hodně se mi líbilo minimalistické pojetí - dva herci a jeden odporně odtažitý dům. Musím říct, že s blížícím se závěrem se zpočátku jednoduchá zápletka stávala stále bizardnější, takže jsem ke konci ani pořádně nevěděl na čem jsem. Jinak, nějaký ten Branaghův film už mám za sebou, ale kdybych nevěděl, že Sleuth točil on, tak bych tu jeho režii nehledal (tedy až na tu divadelně komorní stylizaci). (01.11.2011)