Slídil

Tezko hodnotit, na jednu stranu prijemny prekvapeni a ani tentokrat me Branagh nezklamal, pricemz teda ale puvodni verzi jsem nevidel. Film si vystaci s malem, jeden byt, kterej je ale po designersky strance naprosto perfektni, navic nasnimanej skvelou kamerou. A v nem se pohybujou dva herci hrajici jako o zivot, ze jsem je takle skvele uz dlouho hrat nevidel a vymenujou si pekne ostry dialogy. Na druhou stranu predvidatelny zvraty, obcas podivny chovani postav, kde si clovek musi rikat, jestli to tvurci mysleli vazne. Proste takovej podivnej mix mezi cernou komedii, drsnym thrillerem a naprostou kokotinou, ktera je ale tech 80 minut skvele zabavna a napinava a Law s Cainem jsou tak dokonaly, ze clovek nevi, komu fandit. (02.12.2009)

"Slídil" je sice zajímavý film (remake), avšak za původní verzí výrazně zaostává. Kenneth Branag sice téma pojal po svém a to je dobře, ale většina změn oproti originálu je zkrátka na škodu, pointa není takové, napětí je méně... Přesto zrežíroval s citem, takže veškeré výtky směřují spíše ke scénáristovi této verze Haroldu Pinterovi. Hercům se nic vytýkat nedá, oba se snažili, ač se Michael Caine nevyrovnal Laurenci Olivierovi ani Jude Law Michaelu Caineovi. Lawovo přehrávání sice bylo dobré a roli zvládl, ale mladý Michael v původním snímku je zkrátka nedostižitelný a Michael se zase nemohl vyrovnat velikánovi Olivierovi, ale roli také pojal po svém (za to si oba pánové zaslouží pochvalu). Všehovšudy ve srovnání s původní verzí nejde jít výš než na 3*, ale bez znalosti origináu by to bylo i za silné 4*. PS: Slídil je již druhým filmem ve kterém si Jude Law zahrál postavu, kterou dříve ztvárnil Michael Caine (poprvé to bylo ve filmu "Zlatíčko"), že by pouhá náhoda? (12.02.2010)

Stejně jako v případě Dne, kdy se zastavila Země, jsem si před shlédnutím remaku pustil i originál, v tomto případě to bylo moje první setkání. Hodnocení je v tomto případě docela přesné - remake je o dost horší než originál. Snad jediným bodem, ve kterém remake svého předchůdce předčí, je maskování - detektiv opravdu není poznat, kromě toho se kamera dlouhou dobu vyhýbá jeho obličeji a i pak jej zabírá často ve velikých detailech. Docela mě zarazila stopáž - zatímco původní film na téměř sto čtyřiceti minutách buduje napětí, zde probíhá vše příliš rychle a nemá ten správný psychologický ani emoční dopad. Ke sterilitě filmu přispívá i prostředí - zatímco původní scéna byla přeplácaná všelijakými automatony, zde jsou stěny i pokoje obecně zcela vybydlené a svícení je krajně nepříjemné - ta rotující světla se spíš hodí na diskotéku nebo do klubu než do obýváku. Nejhůře je zpracovaná část poslední - jestli v prvních dvou částech filmu měl originál jen o malinko navrch, v závěrečné části zůstává remake daleko pozadu - hra na kočku a na myš zde dosahuje maximální intenzity a rozhodně vyžadovala od "starého" nepoměrně více pohybu než to, co předvedl Michael Caine. (28.05.2009)

Mätúce a možno aj zmätené. Chápem, o čo malo ísť (alebo si aspoň predstavujem, čo by sa takýmto filmom dalo vyjadriť), ale to podanie mi nesadlo. Ešte som sa nerozhodol, či bola záverečná tretina blbo zrežírovaná, alebo blbo zahraná, ale nemôžem sa zbaviť pocitu, že vyznela inak, než tvorcovia zamýšľali. Jednoducho "som to tým dvom nežral" a neverím, že také mozgy by si to divadlo žrali navzájom. (08.11.2008)

Pusťte si tohle, Polanského Venuši vkožichu s fenomenálním Mathieu Amalricem a Medemův Room in Rome. Alternativní způsoby, jak vyjádřit a prožít obohacenou skutečnost, vysokooktanovou pravdu. Kdysi někdo řekl, že zbabělci umírají tisíckrát, kdežto odvážní jen jednou. Až uvidíte tyhle filmy, nejpozději pak byste měli vědět, že odvážní především žijí tisíckrát, kdežto zbabělci ani jednou. Ovšem mluvíme tady o odvaze mysli, o přitažlivé odvaze mysli nacházet rozmanité složité zoůsoby, jak vyjadřovat a prožívat veškerou skutečnost, k níž se nechám přijít... a pakliže se takové mysli potkají dvě, balet může začít. Tři filmy, tři sožitá baletní představení, během nichž odvážné a vzájemně se přitahující mysli prožijí stovky alternativních životů, anichž by se odchýlily od pravdivosti toho, kým jsou. Naopak, s každou další piruetkou a odbočkou a trikem se o to přesněji jedna druhé dourčují. Fascinující, svůdný tanec odhalující v mámivých závojích mnohotvářnou pravdivost základní skutečnosti, která je v každé osobnosti pouze základem, pobídkou, ingrediencí, žetonem, prvotní polévkou, stavebnicí, abecedou. Teprve vztahy odvážných hráčů dají oběma stranám s jistotou rozpoznat, kým vším kdo není, i kým vším kdo je. Dojít si na dno, na hranici, osahat vlastní limity - to vzácné požehnání střetnout se s někým, kdo nám umožní se alespoň někudy v tomhle omezeném a omezujícím světě naplno rozvinout. Okamžiky nespoutaného tvarování, štěstí poznání, ať už to skončí jakkoli. *~ (01.08.2017)