Obsahy(1)
Televizní film podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně? v režii jednoho z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů druhé poloviny 20. století a zakladatele Laterny magiky Alfréda Radoka. Sledujeme osud politika a krásné špionky Imogene, která ho má zkorumpovat, aby nemohl dovést volební kampaň do vítězného cíle. Gregory (K. Höger) za pomoci přítele Blounta (B. Záhorský) statečně vzdoruje, ačkoli pociťuje k Imogen (D. Medřická) náklonnost. Je si však vědom toho, že je ženatý a má dvě děti, proto ji odmítá. Před jeho odjezdem se však Imogen podaří na poslední chvíli Gregoryho na veřejnosti obejmout a umožnit tak kompromitující fotografii… Závěrečná rapidmontáž s nevinným polibkem údajných milenců je Radokovou očividnou poctou Občanu Kaneovi (1941), jenž ho silně profesionálně zasáhl. (Česká televize)
(viac)Recenzie (28)
Prostředí odpovídající, herci přesní, kamera solidní... Noir jak vyšitý. Málo je to platné, když film neposkytuje divákovi základní informace o zápletce. Jako když vám děj filmu převypravuje osoba, která nadužívá zájmen. Závěrečná pointa působí v žánru, který se obvykle vyžívá v komplikovaných plánech, případně komplikovaném hledání pravdy, banálně. A ta banalita diváka zklame. Silné **. ()
Pro mne docela zklamání. Radok režíroval po svém a neotřele, přesto mi přijde podivné, že čtvrt hodiny z celkem půlhodinové stopáže se vlastně seznamujeme s figurami, z nichž jedna je a bude zcela zbytečná. Rovněž ty divné střihy, nedořečené události a okolnosti - asi měly vzbuzovat nejistotu, jak to skutečně je, ale spíše vzbuzovaly nejistotu, zda nechybí kus filmu. Dialogy jsou rovněž jen náznakové, až vlastně poslední scéna to rozetne, ale opět - stalo by, co se stalo, kdyby se nechtěl rozejít? V tomto ohledu fajn, je to otevřené interpretacím, je to dvojznačné, bylo nebylo? Ale stejně z toho nemám nějaký celkový umocněný pocit, nějaká katarze se nedostavila. Mimochodem, není to ani v nejmenším komedie, jak je v popisku ČSFD - to zas někdo přiřadil žánr naprosto bezduše. ()
Jasně, je to první český televizní film. Přesto nelze jen tak přejít příběh tak banální, jak jen to je možné (žena, jakási noirová femme fatale chce zkompromitovat důležitého politika a nakonec se jí to nijak objevným způsobem podaří). A zrovna když člověk čeká, že se to začne nějak zamotávat, tak to skončí. Můžeme být ale rádi za Högera, Medřickou, Radoka a fajn noir atmosféru. ()
Alfréd Radok, věčný rebel a individualista, neměl v padesátých letech na růžích ustláno. Jeho nonkonformní styl se zákonitě míjel se soudobým pojetím divadelního i filmového umění a mnohé z radokovských inscenací čekala strastiplná cesta k divákům a úspěchu. Televize, podobně jako rozhlas, byla k Radokovi víc než skoupá a kromě jedné z povídek amerického spisovatele Theodora Dreisera neexistuje mnoho záznamů. V pasti využívá především klasickou noirovou formu, která má ovšem v Radokově režii přídech zneklidňujícího thrilleru – nervózní a rozčilující atmosféra je prostřednictvím dynamické hudby a těkavých pohybů obou protagonistů stupňována až do závěrečného polibku, kterým vlastně celý příběh končí. Karel Höger a Dana Medřická tu potom vytvářejí jednu ze svých méně známých, ale možná nejlepších partnerských dvojic. ()
Podle povídky Theodora Dreisera "Půjdete na chvíli ke mně?"// “Nejstarší československý film V pasti, snímek sotva půlhodinový, vidí Cieslar jakožto nečekaný domácí příspěvek k žánru „film noir“, jemuž se u nás jinak pranic nedařilo. Osud politika Eda a špionky Imogene se odehrává v nápadně konstruktivistické dekoraci a závěrečná rapidmontáž je nepochybně vědomou citací Občana Kanea.” http://www.advojka.cz/archiv/2008/22/mezi-filmem-a-divadlem ()
Reklama