Pravidla lži

V Pražskom reportérovi písali, že táto strhujúca dráma o lži prilepí diváka k obrazovke. Nemôžem potvrdiť. Jednak je jasné, že klamú, sú to predsa herci, a po druhé, nemám taký čistý televízor, aby som sa na neho lepil. Krimi rovina bola nakoniec utlačená do úzadia, to sa čakalo, otázkou teda ostalo: kto klame, alebo skôr: kto klame najviac? Mne sa tieto minimalistické, evidentne minimálne prostredím lacné filmy s prízvukom na psycho dialógy až tak nepozdávajú a z tejto terapie som si odniesol len vedomie, že z toho Langmajera robili Don Juana asi už od puberty. (01.11.2023)

Veliké překvapení, které se ke mně dostalo až na obrazovce ČT1 (přestože kolem mě stále kroužilo:). Robertu Sedláčkovi se podařilo z reálných příběhů feťáků poskládat mozaiku, která svou stylizací, kompaktností i surovostí odráží život skupiny feťáků, kteří se rozhodli pro detox v rámci terapeutické skupiny. Někteří méně, někteří více dobrovolně, ale ne všichni tady hrají tu samou hru.. (23.09.2008)

Takový nenápadný, přehlížený snímek, který na sebe upozornil jen díky několika nominacím na Českého lva (přičemž jednoho získal). Přitom tu platí ono okřídlené: Za málo peněz hodně muziky. Tenhle psychologicky laděný thriller z prostředí detoxikační terapeutické komunity na sebe váže totiž jen samé superlativy. Překvapivě konzistentní a strhující scénář s nosnou dějovou linkou skýtající hned od začátku několik vrstev - přitom klíčová je ta z minulosti, na níž odkazují efektní, syrové, expresivní černobílé flashbacky. Překvapivě suverénní režie na poli celovečerního hraného filmu debutujícího Roberta Sedláčeka, elitní herecké obsazení, kterému vévodí přesvědčivý Jiří Langmajer ve své ,,typické" roli, mne však nejvíce oslovil Jan Budař a zvláště Jaromír Dulava v pro něj zcela atypické roli recidivisty... Prostředí detoxu je velmi depresivní (zvláště kvůli nucené ahistoricitě jeho členů, jedině díky níž mohou fungovat i do budoucna) a jeho vykreslení byl možná jeden ze záměrů filmu. Celý snímek stojí především na komunikačním schématu uzavřeného kruhu lidí z komunity a na nonverbální komunikaci - hra pohledů, náznaků, mimických svalů, symbolů, vizáží... Nevěřil bych, že tohle v českém filmu někdy uvidím...a budu tomu bez výhrad veřit... Překvapivě silný a strhující (téměřdetektivní) film... (10.08.2008)

“Pravda je to, čemu věříš, nic jiného.“ Každý má svou pravdu a většinou se jí bojí pohlédnout zpříma do očí. Strach. Strach ze sebe sama, ze svého slabého, zranitelného já. Zoufalství, beznaděj. Terapeutická komunita jako místo poslední záchrany, poslední naděje. Možnost schovat se sám před sebou nebo před vnějším světem. Ale utíkat a schovávat se nedá donekonečna, nakonec jsi lapen, svou vlastní slabostí, vnějšími okolnostmi. Záleží na Tobě, jestli se dokážeš vymanit, jestli máš dostatek důvodu začít znovu nebo jestli přijdeš definitivně o všechno. Některé věci se ale změnit nedají, někdy je na veškerý boj už pozdě… Jeden z velmi povedených počinů porevoluční české kinematografie, s citlivou režií, dobře stupňovaným příběhem, výbornými hereckými výkony a v neposlední řadě také s atmosféru potrhující hudbou. (25.11.2015)

Musím se přiznat, že jsem od tohohle filmu čekal mnohem míň, než se v něm nakonec objevilo. Celkem milé překvapení, čekal jsem, že na případnou otázku, "o čem se v tom filmu hovořilo", odpovím jako pan Louka v Koljovi, že "celkem o hovnu, soudruhu Bláho". Velmi mile se ukázalo také angažování některých pro mě do té doby spíše neznámých (a musím dodat, že veřejně zatím "neprofláknutých" herců) jako Trnavského atd. (22.09.2007)