Štyri slnká

Bohdan Sláma zase hledá Štěstí, ale tentokrát má jeho nový film mimo dalších funkcí jednu zásadní, totiž terapeutickou. Skrze Čtyři slunce ventiluje frustraci z neštěstí ve své rodině a to tak, že mi jako poučenému divákovi ke konci běhal mráz po zádech. Je to tak silná osobní výpověď, že se jen těžko hledají slova. Obdivuji se jeho síle se s bolavou vnitřní ranou takhle otevřeně vydat všanc divákovi, ale i od toho je asi umění. Když však odhlédnu od osobní roviny, jeho čtvrtý celovečerní film má v sobě opět něco, za čímž mnozí mohou vidět paralely se severskou kinematografií a co je poznávacím trademarkem jeho filmů, totiž bezvýchodnou existenci života daleko od městských center, života bez perspektivy, bez naplnění, bez budoucnosti. Samozřejmě se stále vše vrací ve spirále, proto tu hraje punk, mladí rebelové dělají přesně ty stejné chyby, jako staří rebelové, zpravidla jejich otcové, objevují se mystici (moderně esoterici) a únik je možný jen na jedno jediné místo. Vůbec zásadní je v celém filmu hledání Mistra. Možná že přeneseně i Bohdan Sláma točí (podvědomě?), stejně jako režijní velikáni Tarr či von Trier, o konci světa, o zániku civilizace, ta západní je v krizi, Bůh je mrtev, hodnoty inflantují, vztahy se rozpadají a jestli ještě před sedmi roky byly ve Štěstí spásou a nadějí děti, ve Čtyřech sluncích se ve stopách rodičů i ony řítí vstříc katastrofě. Sláma trochu zrychlil dynamiku svého nového filmu, pryč jsou dlouhé kamerové jízdy, pryč je dvorní režisérův herec Pavel Liška, i když plastický Jaroslav Plesl ho v něčem připomíná, ubylo poetických scén (kamera několikrát zajímavě pracuje se sluncem, kdy se jím nechá záměrně zalít v teplých barvách tzv. dlouhého světla, při putování za Mistrem zase krouží okolo Járy uprostřed babího léta...), režisér a scénárista míchá tragické s komickým a hodně si všímá absurdního, vždy ale nechá diváka, aby si sám vybral a zaujal stanovisko, jako třeba v případě Karlem Rodenem bravurně ztvárněného podivína. Vůbec práce s herci je Bohdanovou tradiční silnou stránkou, třeba to, jak dokázal z Jiřího Mádla udělat uvěřitelného pankáče, je úžasné (a scéna u přepážky pracovního úřadu dokazuje, že Mádl je skutečně dobrý herec). Jaroslav Plesl s Aňou Geislerovou pak podávají výkony, se kterými bych počítal za rok při udělování Českých lvů. Za více než zmínku stojí i dětští herci, výkon chlapce ztvárňujícího Jaroslavova syna je vynikající. Finále je zprvu dosti nečekané a jistě vzbudí mnohé kontroverze, pochopitelné je pak především z hlediska osobního, ale i transcendentního, což v českém filmu lze označit jako novum. Čtyři slunce rovná se čtyři hvězdičky za film, pátou za terapeutickou očistu... Slovy Márdiho z Vypsané fixy: ,,Čtyři slunce svítěj pro radost, vlnovka se zvedne, když máš dost ... já vím, někdy to nejde, já vím, všechno to přejde..." (03.03.2012)

Bohdan Sláma si jede svoje pomalé blues od ničeho k ničemu. Z našeho českého rybníku vyzobne charaktery lidí, kteří jsou tak nějak životně v hajzlu a pomalu je posunuje k dalším životním průserům. Jára lže, fetuje a chlastá. Jana se kurví. Karel má v hlavě svůj svět a Jerry tomu celému dá závěrečnou tečku. No prostě takhle nějak se žije u dna společnosti. 60% (21.07.2017)

Postavy Čtyř sluncí jsou opět ztroskotanci proplouvající horko těžko životem. Za některou smůlu si můžou sami, jiná je jen vyloženě výsledkem souhry náhod. Bohdan Sláma natočil to, co už několikrát předtím, pořád to ale má své kouzlo, nádhernou kameru a příběh tak trochu bez pointy. Takhle nějak vypadá umění po česku. (30.05.2012)

Kdybych náhodou Karla Rodena potkala na ulici a on mě žádal o drobné, tak mu nedám ani korunu a nebo bych se nad ním slitovala a nějakými drobňásky ho obdarovala. Každopádně, on může zahrát cokoliv. Tedy i postavu, která vnímá svět okolo sebe poněkud odlišným způsobem než normální okolí. Ale kdo je dnes normální? Tahle postava v mnohém obohacuje jeho dosavadní herecký rejstřík, který už takhle je skutečně bohatý. Je až nebuřeitelné, jak se někteří herci dokážou díky roli proměnit v někoho absolutně jiného a odlišného než jsou oni sami. To neplatí jen o Karlu Rodenovi. Stačí se podívat na většinu zůčastněných v tomhle marastu. Bohdan Sláma si holt razí svou vlastní cestu. (15.11.2012)

Slámovi se opět povedlo takové štěstí, že jsem se hned zkraje projekce chtěla zabít asi tak stejně intenzivně jako u Mužů v říji. Naštěstí po té přišla Aňa a navzdory všemu uhrála zbytek filmu. Nic víc se nestalo. Nač tedy plýtvat rozbory, že je to jen další Divoká včela s Venkovským učitelem. Konečně závěrečné moudro "Jdu se vychcat." mluví samo za sebe. A trojice ze Zázraků života - Melíšková, Chmela, Plodková - taky neudělala žádný zázrak. Závěrem snad lze podotknout, že debata na téma poučený a nepoučený divák by byla zajímavá, jinak nikoli. (22.03.2012)