Otravný chlap

Plíživé uvedenie vypodobené podľa stále nehynúceho "Paris, Texas" ihneď upúta, postupné zoznamovanie sa s neznámým priestorom, "ikeackov" konformitou otrokov nenaplnených potrieb ktorých duše ovládla komerciálna sodoma-gomora, vyvolá hneď intenzívnu alegóriu posmrtného života, pekla paradoxne chladne desivého kde už ani opakovaná smrť nemá svoj význam (akokeby familiárny segment, franchise obsahovo spríbuzneného "Holy Motors") a terapia cez šokantné amputácie "nevyhovujúcich prstov" a očakávaní kontrované s ezoterickým prenášaním tichej bolesti - v duchu škandinávskej školy - výborne zaceluje celý, myšlienkovo i technicky hodnotný projekt. Tragikomický rámec je síce vyhranený, ale zároveň tak pregnantný, že to bez rúžových okuliarov až príliš odráža obraz dneška, skrývajúceho, upadajúceho…do zabudnutia hodnotného a podstatného, poddajne väzniaceho pošlušných konzumentov. Uvedomelý komentár "v správny čas na správnom mieste", ktorý royanderssonovskou abstrakciou popisuje pomalú výheň človečenstva a skrz onu nezúčastnenosť/bezvýhľadnosť mu dáva posledné zbohom…pred tým, než nastane ďalšie posílenie kontinuity kolektívnej predstieranosti, neodvratné (seba)vyhostenie a tuhá zima. Zoberte si kabát, ešte prituhne. (03.12.2012)

Příběh o tom, že láska a bolest jsou spojité nádoby. Není asi náhoda, že tenhle film vznikl v severní Evropě, kde v budování laskavé a „bezbolestné“ společnosti dospěli zřejmě nejdál. Člověka, který dokáže a chce milovat a je bez lásky nešťastný, nepokládají ostatní za nepřítele - takové nekorektnosti nejsou schopni - nýbrž spíše za duševně nemocného, kterému je třeba nabídnout zvýšenou dávku laskavosti v blázinci. --- Zvykli jsme si odsuzovat nacismus a bolševismus (opravdu?), a bohužel přitom přehlížíme, že to jsou jen násilné odrůdy jednoho a téhož socialismu, který je již z podstaty vždy nelidský. „Nejúspěšněji“ právě ve své soudobé, laskavé, mírumilovné a bolest eliminující euroinkarnaci. --- (14.02.2013)

Radím zhlédnout až do konce dřív, než začnete balit kufry, abyste chytili bus do Norska! Že není něco s Andreasovým novým působištěm v pořádku, mně definitivně došlo až při předání obálky s hotovostí v první pracovní den - prý než si založíš účet v bance! :-) Za jistoty, vstřícnost a dostatek se zde platí jinou měnou - zablokováním smyslů k vnímání prožitků, což rozhodně neplatí o nevšedním předvedení myšlenek o stavu společnosti do snímku, kde jsou naopak smysly diváka jitřeny a donuceny ke spolupráci, která nemá padla se závěrečnými titulky. Netuším, zda nový Andreasův svět měl být posmrtným nápravným zařízením pro sebevrahy a poslední záchranou před nicotou totální vyloučenosti, nebo alegorickou prezentací prázdných spotřebních nádob, bezmyšlenkovitě absorbujících diktát doby, každopádně zobrazil stav, kdy je vaše externí realita v nesouladu s vnitřním uvědoměním a těm šťastnějším dal na vědomí, že libé zvuky a vůně se ještě nemusí jevit jen jako vzdálené světlo na konci tunelu. Úžasná scéna s dírou do skutečného světa a epická hudba dolaďují konečný verdikt - 80%. (16.05.2013)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)

Dobrý nápad, má to něco do sebe, ale to zpracování mě prostě nebavilo. Na to fakt musíte být dostatečný cvok, aby se vám tohle poeticky-filozofické dílo líbilo (nic ve zlým). Druhý zhlédnutí by za to možná stálo, jenže nemám vůbec chuť se na tento depresivní a poměrně utahaný film znovu dívat. 50% (05.11.2012)