Sněhurka a sedm trpaslíků

Pořád solidní guilty pleasure, ale na Perníkovou chaloupku nemá ani omylem. Sice se tu přehnaně netančí a nechodí tu 10 minut andělé po schodech, ale taky tomu chybí bizarní momenty typu Paní Pohádky, nesmyslné zvraty či budovatelský prolog, takže to nemá až tolik do sebe. Kmínek měl víc pustit uzdu fantazii, do Perníkové chaloupky toho nacpal mraky. I tak tu ale je dost až legendárních scén, ať už královnino koupání se ve fontáně, taneční kremace trpaslíků, Sněhurka po lobotomii, princův zklamaný výraz po probuzení Sněhurky z mrtvých nebo královnina smrt, která je tak moc random, že se asi Kmínkovi nechtělo nic vymýšlet. Měl si na pomoc zavolat Paní Pohádku, ta by mu v tom hned udělala pořádek. Jinak filmařsky je to samozřejmě zase těžce amatérské; hudba a text nikdy nemůžou znít dohromady, nad úhly kamery se ani nepřemýšlelo a herecké výkony jsou zase kapitolou samo o sobě, až mi přijde škoda, že Kmínek nemá nějakého nástupce, protože takhle bych to dokázal zahrát taky. Obzvlášť postavu lovce, ten byl na Oscara... Recesní 3* (02.12.2023)

Posuzovat pohádku z roku 1933 dnešníma očima mi přijde tak trochu nefér. Je dobré mít v patrnosti, že zvukový film byl ještě v plenkách, diváci byli zvyklí sledovat dlouhé záběry beze slov, kochat se krásou pohybu. Z dnešního pohledu by se dala Sněhhurka označit jako velká nuda s minimem akce. Současný divák mnohem více ocení emancipovanou ženskou hrdinku s mírnou drzostí /viz Liboška Šafránková ve třech oříšcích pro Popelku) než pokornou a bezbranou (v tomto případě i prostoduchou) Sněhurku. Já jsem za tento snímek vděčná, protže je pro mě dalším kamínkem do mozaiky a ukazuje, kam se naše kinematografie posunula. (30.10.2019)

Je pro mě vlastně záhada, jak mohl Oldřich Kmínek roku 1933 natočit ony dvě obskurní pohádky právě tímto těžko uvěřitelným způsobem. Podíváme-li se totiž na Kmínkovu práci v širších souvislostech od konce desátých let, jeho filmy sice bývaly vždycky fascinujícím způsobem diletantské a entuziastické zároveň, ale nikdy TAK zhůvěřile špatné i okouzlující jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA - a právě SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ. ___ Chápu, že neměl podmínky pro mix zvuku, že měl problémy s natáčením ve zvoleném prostředí, interiér "chaloupky" pod kusem skalního masivu musel nechat na naší fantazii a že představitelé trpaslíků byli i na jeho poměry dost slabými herci (zejména upovídaná Dáďa Kmínková, již její tatínek pro zjevnou rodičovskou zaslepenost rád obsazoval a jejíž přerývaná dikce i pod mohutným plnovousem neztrácí na nezaměnitelnosti). ___ Ale dokonce i Oldřich Kmínek si musel být vědom toho, jak směšné a repetitivní jsou jednotlivé dialogy, sebeuvědomělé královniny komentáře vlastních akcí, jednotlivé posuny v zápletce, ubíjející naplnění pohádkového schématu trojího opakování a hlavně inscenování mnohých hereckých akcí v podivné vzdálenosti i úhlech (zřejmě motivováno tím, abychom hercům neviděli na ústa). ___ "Úderný" hudební motiv jak z amerického béčkového hororu 50. let, zlomyslnost práskačského zrcadla (předchůdce pozdější sojky), nekrofilní princovy tendence (jenž musel být podle všeho dost zklamaný, když se mu Sněhurku omylem podařilo probudit) i závěrečný královnin hysterický záchvat (aby to mělo vůbec nějaký konec) každopádně přispívají k tomu, že má podobně jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA potenciál zkultovnět. ___ Byť tedy s Michalem ne zcela souhlasím v tom, že je SNĚHURKA lepší film, protože PERNÍKOVÁ CHALOUPKA je navzdory "tarrovským" nekonečným záběrům (ty tady najdeme taky) a srovnateně nekonečným baletním sekvencím pořád o dost akčnější i bizarnější film, už kvůli interakci dvou různorodě neschopných dětských herců v hlavních rolích, herecky exaltované ježibabě s plyšovým kocourem, interiérům, rekvizitám, kauzálním deadlinům a celkově dramatičtější konstrukci, o níž si SNĚHURKA může nechat jen zdát. ;) (14.10.2019)

Neuvěřitelná pecka, svižnější, nabitější a ještě bizarnější než Perníková... Pohádka, která bohužel moc dětí v době svého vzniku nestrašila. Na rozdíl od Perníkovky není Sněhurka žádná nastavovaná kaše, baletní exhibice a nekonečná andělská procesí. Posuzovat pohádku z roku 1933 dnešníma očima může být nefér ale zvukový film se už pár sezón měl čile k světu a ani v jeho počátcích nevznikaly takto zjevně diletantské filmy. Ale ono je otázkou jak vypadl proces výroby a distribuce tohoto konkrétního titulu. Pokud si vezmeme, že není známé datum o pražské premiéře a měla ještě vzniknout třetí pohádka - Červená Karkulka, tak je dost dobře možné, že "sesterská" Perníková chaloupka uvedená před Vánoci 1933 byla takový průser, že se s tím svezly i další filmy. __| Kameraman Josef Bulánek zřejmě trpěl neodbytnou potřebou po zaplnění volného prostoru v záběru - většina záběrů zpoza křoví nebo stromu - podobně svérázný přístup se objevuje i v jeho dalších filmech. __| A ve zvukové éře fascinující práce se zvukem a nemožností namixovat dohromady hudbu, ruchy a dialogy. Tady ale budou na vině kromě diletantismu také finance. Přece jenom už i dříve vznikly filmy, kde postsynchrony tolik nebily do očí. __| Tlustého trpaslíka měla hrát Dáďa Kmínkovic, tuční ale byli všichni stejně, takže kterého hrála? __| A vrchol všeho bylo zakončení - nekrofilní princ, který touží po Sněhurce ve skleněné rakvi a je zklamaný, když procitne; královna, kterou prostě trefí šlak... __| Mistře, díky za Váš opus magnum. P.S.: Milý uživateli pursulusi hodnotit si budu jak chci a vy byste se neměl chovat jako moralista se sklony k agresivní filantropii. (13.10.2019)

Navazující pohádka z Kmínkova cyklu, který měl sestupnou tendenci. Ale navzdory menšímu rozpočtu, počtu herců a celkovému entuziazmu, působí Sněhurka a sedm trpaslíků méně děsivě, než Perníková chaloupka. Ono je ostatně lepší jen tušit, jak asi vypadala chaloupka sedmi trpaslíků uvnitř, vzhledem k tomu, že i Ele Šárkové stačila jen zámecká zahrada k odehrání všech důležitých scén. (15.10.2020)