Pokojný bojovník

Cítím velký potenciál, co se týče knihy a se zájmem po ni sáhnu. Tolik na úvod. Snímek samotný není rozhodně špatný, ale zůstal (čistě podle mého subjektivního názoru), tak nějak na půl cesty. Snad nejmarkantnější je to v úplném závěru. Místo citlivého přístupu a přímo se nabízejícímu „obyčejnému“ zakončení, jsme svědky (tolik častému) americkému „srdceryvnému“ patetismu, který ve výsledku kazí dojem z minut předcházejících. Přičemž nejde o samotnou scénu jako takovou (ostatně příběh se honosí přívlastkem- „podle skutečné události“) a není tedy jediný důvod věřit, že tomu ve skutečnosti bylo jinak. Problém (a moje výhrada) se týká pouze následného způsobu provedení (natočení) závěreč. scény. Možná to vyzní krutěji, než si samotný snímek zaslouží, ale....myšlenka tentokrát o dost předčila následné zpracování. Nutno dodat (byť to možná ze snímku není zcela patrné (ikdyž určité náznaky nelze upřít), myšlenka nemyšlenka(byť odproštění se od všech nepatřičných a mysl vyrušujících elementů je zcela na místě), bez skutečného zápalu a tolik potřebné dřiny, která sakra bolí, kýženého výsledku nelze dosahnout. Tohle jednoduše nejde ošidit! Ještě jednu (pro mě podstatnou výhradu) mám ke snímku a to sice samotnému výběru hlavního hrdiny. Teď nemám tak na mysli ani samotný herecký projev. Cvičení na kruhách patří k fyzicky nesmírně náročné disciplíně. Potřebujete obrovskou sílu (nejen v pažích). S tím souvisí moje výtka k muskulatuře hlavního hrdiny. Je mi jasné, že tvůrci potřebovali především herce. Nicméně určitě se dalo dojít k lepšímu kompromisu (ne nutně si totiž člověk vždy musí asociovat spojení, které přímo nesnáším – velké svaly=malý mozek). Ty rozdíly (v postavě(ách),kdy kamera zabírá hlavního hrdinu v detailech a následně samotné cvičení (kdy se jedná o dvojníka), se na mne nezlobte, jsou do očí bijící a působí jako dosti rušivý element. P.s. nicméně přes všechny ty výhrady, kterými jsem snímek doposud zasypal, musím chtě nechtě přiznat určité příjemné překvapení. To bych, přiznávám, od člověka, který natočil Jeepers Creepers nečekal. Nutno podotknout, dalo by se to natočit určitě horším způsobem, na stranu druhou: zcela jistě i lépe a naprostý SOUHLAS: „smrt sama o sobě není smutná. Smutné je, že spousta lidí ani nežije“. Jak pravdivé a výstižné! Ještě bych za sebe dodal. Důležité je smířit se sám se sebou. Možná to zní jako navrčená fráze, ale je to začátek a podstata všeho....nicméně to není nic nového a rozhodně to není zásluha tohoto filmu. 3+1/2* (06.07.2011)

"Cesta nám přináší štěstí, ne její cíl!" Sportovní dramata s vývojem z arogantních a protivných postav na pokorné a milé mám moc ráda. A když se film zaobírá ještě osobní růstem a uvědomění se „smyslu života“ a tak trochu duchovnem a objevením kouzla přítomného okamžiku, tak pozorně koukám a užívám si to. Sice nenabízí nic nového, co už člověk neviděl a v mém případě i neznal, ale opakování je matka moudrosti a tak se s potěšením dívám a podívám i znovu, protože veškeré naše problémy jsou hlavně v hlavě a je potřeba si to neustále uvědomovat :o) Takže proto je Pokojný bojovník film, který je mi vysoce sympatický :o) (13.06.2018)

Strašně se mi líbila ta myšlenka, že to TAM mámě někde předepsaný; vzlety, pády, věci k politování, k nepřežití a k uctívání. Že vše má důvod a my, pokojní bojovníci, to můžeme zvrátit či ponechat ladem. To se pak člověku líp dýchá, ne? Jenže proč mám i přesto přese všechno pocit, že film zůstal pouze u té teze lidské konverze a svou imaginací mě spíš okleštil, než donutil k rozběhu? Film s velkým tajemstvím a jedním machrem přes poselství. 70% (05.07.2011)

Jasně, že to má myšlenku a zásadní poselství. Už od dob Mňágy přeci víme, že i cesta může být cíl. Ale tady to na mě působilo strojeně, samoúčelně, a navíc stejně tak přirozeně, jako kdyby gymnasté ve skutečnosti doopravdy v tělocvičně trénovali za tmy. Zdejší hodnocení se mi proto zdát býti poněkud přehnané, poněvadž přítomnost samotného moudra z filmu přeci automaticky nedělá téměř osmdesátiprocentní flák, nemyslíte? K tomu je potřeba nějaká duše, která tu tedy zatraceně schází... (08.03.2012)

Jsem já. Bytím výjimečný. V přítomnosti žijící. Pro ten okamžik co právě probíhá. Cesta, po které kráčím je tak krásná, jakou si jí udělám. Jak jí vnímám. Nejde o rezignaci, nejde o nezájem nebo o trpké smíření. Je to o obrovském vydechnutí, kdy člověk otevře oči a vidí sebe. Teď. Tady. Tak jak je, se schopností být spokojený. Né pro budoucí trofej, ale pro tu cestu. Je důležité najít se. Uvědomit si, kdo koho škrtí. Uvědomit si cenu a její podstatu. ___ Film nese silné poselství a je založen hlavně na dialozích. Jako instruktážní příručka pro sebezdokonalení funguje výborně. Protože je doslovný, protože je poměrně kategorický a smrdí agitkou. To mu ale ubírá jako filmu. Nemyslím si, že bylo třeba úvodní věty o skutečné události. Nemyslím si, že blo třeba podávat látku tak učebnicově, s vysvětlivkama. Lidská psychika si nezaslouží doslovné papouškování a křehká proměna nemá dávat tolik prostoru odříkávání pravidel a pouček. Důležité jsou ty okamžiky které nastávají mezi vyslechnutím poučky a pravým procitnutím. Na tyto se film moc nesoustředil a pro svou snahu o osvětu se vykašlal na kvalitnější kostru a vizuál, které by si obojí určitě zasloužil. ___ Vytýkat ale nemá moc smysl. Protože mi snímek toho spoustu dal a něco si na oplátku vzal a já jsem rád za každou minutu, kterou jsem mu věnoval. Je důležité být pro sebe důležitý. (06.02.2011)