Persona non grata

Tohle je po dílu Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou druhý mnou viděný Zanussiho film. A zatím jsem nabyl toho dojmu, že filmy tohoto režiséra jsou velice zvláštní, neobvyklé a značně odlišné od ostatních. V Persona non grata nám byl znovu představen Zbigniew Zapasiewicz, který mi byl sympatický už v prve zmiňovaném snímku; znovu hrál téměř vychladlého starce, a k tomu zklamaného a naštvaného. Příběh mě zaujal, zvlášť když byl z pro mě neobvyklého prostředí, a to velvyslanectví. Wiktora jsem chápal; bojoval a snažil se vybudovat něco lepšího a teď na sklonku svého života si uvědomuje, že se mu to nepodařilo (jeho rozhořčení a zklamání je samozřejmě také podpořeno smrtí jeho ženy). K tomu se přidají pochybnosti o důvěře přátelům, partnerům a vůbec celému vnějšímu a nakonec i vnitřnímu světu...a pak přijde rána (co bylo tou ránou prozrazovat samozřejmě nebudu, vlastně jich bylo několik). Konec filmu (a vlastně i Wiktora) je také trochu trpký, ale závěrečný pohled na dvojici na útesu byl uklidňující a v jistém smyslu zadostiučiňující. Musím však vytknout, nevím jak bych to přesně nazval, snad roztěkanost snímku. A toho rozhořčení a zklamání hlavního hrdiny bylo i na mě moc. Takže hodnocení se pohybuje, stejně jako u minulého Zanussiho filmu, mezi 3/4*, ale tentokrát se přikláním k vyšší variantě. (24.09.2008)

Film nemá tempo. Je poněkud chaotický stejně jako hlavní hrdina. Ten je ovšem navíc čerstvý vdovec a zahořklý cholerik znechucený postkomunistickým stavem společnosti. Jeho chování mi místy silně vadilo a příliš jsem si ho neoblíbil:-) Zahořklost hlavního hrdiny ostře kontrastuje s optimistickým oportunistou Olegem, kterému se daří za všech režimů pořád stejně...dobře. I tak je ale z filmu cítít (na můj vkus) až moc zapšklosti a jistého moralizování ve stylu "Dnes jsou lidé schopní všeho...Kde jsou naše ideály?...Za co jsme bojovali?". Toto nemám rád. Nic není bílé ale ani černé. Hrdina na konci sice dojde jistému smíření, ale to mi nezmění pocit z celého filmu. 60% (14.02.2008)

Polský velvyslanec v Uruguayi, Wiktor, je bývalý disident a velmi poctivý člověk. Lidé kolem něho však zdaleka tak poctiví nejsou. Ať jde o lidi, kteří se na ambasádu obracejí zvenčí, nebo o zaměstnance velvyslanectví, nebo o ostatní politiky z Polska. Wiktor přijme mladého zaměstnance, který se nedávno oženil s Ruskou. Brzy nato vznikne podezření, že Oksana pracuje pro ruskou tajnou službu. Narušeno je i dlouholeté Wiktorovo přátelství s Rusem Olegem, kterého podezřívá z poměru s jeho nedávno zemřelou manželkou. Podezření narůstají, Wiktor mnohé z bezesných nocí řeší alkoholem a je jen otázka času, kdy problémy překročí únosnou mez. (25.05.2020)

Moje prvé stretnutie so Zanussim (v krátkom čase budú nasledovať Struktura krystalu a Iluminace) a asi to bola správna voľba. Napohľad jednoduchý príbeh čerstvo ovdoveného veľvyslanca je postavený na dôkladne vyskreslených charakteroch hlavných postáv. Skúsená ruka scenáristu a režiséra v jednej osobe dávkuje divákovi presne toľko informácii, koľko čoby podnet na zamyslenie potrebuje, ale ani v náznakoch ho nenavádza, čo si má myslieť. Nepreťažuje ho, ani mu nenecháva priestor na príliš voľné interpretácie. Fakty striedajú domienky, na konci zostáva už len pocit akéhosi zmierlivého smútku. Akí sme boli, takí stále sme a vždy aj budeme. Taký je náš svet. Čo viac chcete počuť?! (09.11.2007)

Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%. (26.09.2008)