Cesta do New Yorku

Fuckt jsem se snažil. Dokonce jsem po skončení chtěl dát za tří, ale v té v chvíli jsem dostal takovou křeč do pravé ruky, že jsem si to hned rozmyslel. Naprosto kýčovitý a sladkobolný film, který jsem po celou dobu trvání neměl jak překousnout. Strašně moc cukru, takže nic pro mé staré a děravé zuby. Je mi líto, ale ani k úctě k Robinovi víc nedám. Za dva. (13.08.2014)

Pohádka pro odrostlejší s roztomile talentovaným Freddiem Highmorem a zdaleka ne tak roztomile chatrným příběhem. Ten slouží víceméně jen jako kostra pro vykreslení motivu postavy nového Mozarta, případně ještě tak jako lis na emoce citově křehčích diváků. Vysoká koncentrace patosu a sladkobolu k typu tohohle filmu sice patří, ale na opravdovější zážitek mi to nestačí. Dvě hodiny po závěrečné zatmívačce jsem nevěděl, proč jsem vlastně Louisovi a Lyle tu jejich osudovou lásku věřil a jediné co mi v hlavě zůstalo je zas jenom ten Freddie... a možná tak ještě Van Morrisonův Moondance. Průměr. 50% (16.10.2008)

Povrchní, banální, přecitlivělý, na pěst. Oslava hudby přecpaná kýčovitými odrhovačkami a písněmi s vygumovanými texty. Těžko si představit větší projev ignorance a pisatelské neschopnosti. Prostě na pěst. (A Williams to nezachrání, i když hraje sakra dobře, protože jeho postava je chodící nesmysl.) (28.08.2014)

Freddie Highmore a Jonathan Meyers. Oni sou prostě úžasný. Pokaždý mě dostanou. Svym projevem, svou přirozeností, svym kouzlem. Krásnej příběh postavenej na hudbě a na její geniálnosti. Teď je otázka, co s těma nelogičnostma, kterejch tam pár bylo. Ale dejme tomu, protože snít přece můžem, měli bysme a logiku v tom hledat taky furt nemusíme. (04.09.2009)

Premárnená šanca jak hrom. Na podnose predložené tromfy v podobe mladého/šikovného chlapca (Freddie Highmore ako zázračný virtuóz August Rush), chytľavých nôt gitár/piesní (singel “Raise it up”, oduševnené vybrnkávania), hybných prestrihov/nájazdov a tiež záživného námetu o rodených talentoch, ktorí sa medzi nás rodili, rodia, rodiť budú sú na toľko vyzývavé, že ich polovičné zúročenie zamrzí aj po štedrovečernom kaprovi. Lebo akonáhle sa dejové peripetie začnú totálne vymykať kontrole a s hrajúcich postáv sa zrazu stávajú strnulé figuríny, tak omamujúci základ stráca na čarovnosti aj údernosti. Takto len "výchovná" rozprávočka, ktorá prerástla do precukrovaných proporcií a skončila ako neuchopiteľný gýč...a veru, nemusela. (26.12.2010)