Vratné lahve

Film, který s přibývajími minutami zraje jak víno (ve vratné lahvi). V první třetině je sice pár rozpačitých momentů, ale zbytek filmu už je bezchybný. Čekání se vyplatilo. Je hezké vidět po tolika neumětelských pokusech zas jeden dobře napsaný i natočený, vtipný a hřejivě lidský (výjimečně to není myšleno ironicky) český film. (08.03.2007)

Veľmi príjemné, ale dve hodiny po odchode z kina už mi to silne vyšumelo. Skoro mám chuť nazvať to "jednohubkou". Dlho som mal pocit, že sa Zdeněk scenáristicky a Jan režijne krotia - potom som pochopil, že je to zámer, aby to celé pôsobilo civilnejšie, nie len ako prehliadka hlášok a vizuálne vymakaných detailov, kúpucich sa v efektnom zlatistom svetle. Jan sa vybláznil vlastne iba v záverečnej scéne s balónom, tam je jasne citeľný jeho rukopis. Tak alebo tak sú "fľaše" na vyššej úrovni než čokoľvek z kategórie "klasický súčasný český film" (vrátane zúfalca Hřebejka... o vypáchnutom Menzelovi ani nehovoriac). (19.07.2007)

"Můj manžel je vážně nemocný člověk. Má slabé srdce a silnou prostatu." Tímto komentářem sděluji světu obavu, že až se dostanu do věku, ve kterém by mi kterákoli jiná civilizovaná společnost začala vyplácet důchod, tak tento snímek bude u mě za pět hvězd. Starší z rodu Svěráků má totiž téma stárnutí brilantně prožité, takže kdyby méně často mokře snil a více tlachal se sebrankou z Divadla Járy Cimrmana, tak bych byl určiě spokojenější. (09.07.2012)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)