Peppermint frappé

On ten film je skutečně velmi dobře natočený. A přirovnání k Bunuelovi je, myslím, naprosto na svém místě. Ale mám osobně s tímhle filmem trochu problém a to, že příběh je velmi předvídatelný, což se Saura ani nesnáží nějak zkomplikovávat (těžko říct, zda tomu tak bylo vždycky, nebo je to dílem času a "poučenějších diváků"). Každopádně oceňuji humor, kterého je ve filmu spousta, ač by film jistě fungoval i bez něj, a důraz na estetičnost, což tak nějak asi spojuje téma a formu v ten hezky jednolitý celek. (05.08.2012)

Pedro Almodóvar nevyrostl na zelené louce, a Carlos Saura je taky ze Španělska... K filmu: jednoduše, výstižně, překvapivě, drsně, jen to chce neznat předem pointu. Pan Saura bude ozdobou letošní Letní filmové školy, a protože můj čas je omezený a dal jsem v programu (ač nerad) přednost polskému Wymyku, tak tenhle film je pro mě prologem letošní LFŠ. Nejsem umělec ani filmový teoretik, takže nemůžu hodnotně porovnat styl obou režisérů (Almodóvar, Saura), nicméně kamera ve Peppermint Frappé mi hodně připomněla obrazy, jaké používá Pedro. A to i přesto, že kameraman Luis Cuadrado umřel v roce 1980, a tak nemá s filmy rodáka z Calzada de Calatrava nic společného. Ale tím jsem zase u první věty... (07.07.2012)

Peppermint frappé, to je trojí identifikace: muže, společnosti a lásky (vše ve španělských politicko-sociálních specifikách doby). Vzdání poklony Hitchcockově díle Vertigu a španělskému režisérskému mistrovi Luisovi Buñuelovi (narozen v Calandě) je nabíledni. Zmiňují se rovněž následky represí Francova režimu. Ta zřetelná postižení niter by tomu odpovídala, podobně je to s kontrastem místní/světový či s následky střetu tohoto kontrastu, s vypořádáním se sebou samým. V souvislosti s Francovou dobou se Saurovi podařilo představit ženské postavení za frankistického režimu: emancipace byla rouháním, ba dokonce herezí, ženin stav směl být závislý jen na otci nebo manželovi, jinými slovy žena měla mít své místo v domácnosti a být mužovou ozdobou, a to zejména úspěšných mužů (to ostatně vysvětluje také ty hrdinovy obsese). Film se natáčel ve starobylém a malebném městě Cuenca, kde žil Saurův starší bratr Antonio, a Calanda je vskutku proslavená frenetickým bubnováním na Velký pátek. Carlos Saura opět stvořil poezii zdeformovaného mužského nitra. Nejsilnější zbraní poezie jsou obrazy kameramana Luise Cuadrada, jejich kompoziční rozložení, a kontrasty, bohatství detailů, barvitost, stylově (snad až dokonale) naaranžované prostředí. Jsou příznakem a výrazem emočního rozpoložení. Niternost, vášeň a touhy jsou vyjeveny v hudebním toku Luise de Pabla. Deformace mužského vnitřního světa je identifikována, uchopena, rozervána a nakonec poražena skrze objekt té své vlastní posedlosti, neboť ve skutečnosti žena je vítězem situace (i přes nepochybné manipulování mužem). Hlavním objektem zájmu je Elena (pozoruhodná Geraldine Chaplin, rovněž v rolích pasivní zdravotní sestry Any a předmětu touhy bubenice z Calandy), "cizí", kosmopolitní element v provinčním světě. A tak vznikla představa, touha, posedlost. Fascinace živoucností a vášní, "cizokrajností" a zbožštěním. Hrdinou příběhu je Julián (velmi dobrý José Luis López Vázquez), úspěšný muž, radiolog s velmi soukromým životním radiem. Touha se však stane posedlostí a předmětem seberealizace za každou cenu. Důležitou, ale rovněž poslední zaznamenáníhodnou, postavou je Pablo (zajímavý Alfredo Mayo), Elenin choť a Juliánův přítel od dětského věku. Úspěšný muž má zde světáčtější povahu, a soupeření ho vlastně nikdy neopustilo. Peppermint frappé: alegorická podstata je obecná, estetické a poetické rozložení naopak uchvacující. Výjimečně zneklidňující pohled do vnitřního světa člověka. (23.09.2022)

Paní Geraldine mě kdysi okouzlila v Chaplinovi a budu ji milovat navždy. A s panem Vázquezem tvoří dokonalý pár. Že je jeho úchyl příliš veselý? Kdo někdy potkal nějakého psychopata, ví, že většinou to nebývají na první pohled vzteklí lidé s rozcuchanými vlasy, pěnou u huby a lopatou v ruce. Tenhle je tak sympatický, že mu člověk drží palce, aby mu to klaplo. A co. Čtyři a půl. (31.07.2012)

Skvělá studie fetišistické posedlosti, jež se brání výstřelkům šedesátých let a sází spíše na sílu tradice (jež je však v jistém ohlledu kritizována), hlubokou psychologii a neextrémní formu. Vznikl tak snímek s nadčasovou platností a působivostí, jež je v prvním plánu dosti uvolněný, ale v podloží vzbuzuje silné znepokojení a smutek. I v tom je právě to něco bunuelovského, jež je v tomto snímku dedikovanému tomuto velkému tvůrci ne zrovna nejpřímočařejší cestou dosaženo - i v tom tkví jeho hodnota. (25.11.2012)