Doupě

Psychodramata rozehrávaná v neúnosné krizi a přetlaku frustrovaného manželství, nebezpečná hra, která zachází příliš daleko a její opětovné setkání s čirou realitou potvrzuje příliš skutečná vystřelená kulka. Chaplinová zde předvádí neuvěřitelný herecký výkon v plném nasazení, škoda že vyznění trochu oslabuje dobově módní psychoanalytické podloží, které trochu rozmělňuje pronikavou a drásavou analýzu izolovaného a nenaplněného manželského soužití střední buržoazie, která však především po započetí "víkendu bez služebnictva" nabývá až ďábelské gradace. (11.02.2013)

Režisér Saura na LFŠ řekl, že tento experiment diváci buď milují nebo nenávidí. Já se hrdě hlásím k první skupině. Výborná je atmosféra stále podivnějších a úchylnějších hrátek emocionálně vyprahlého manželského páru, v níž nikdy nevíme, co vzápětí příjde. Jediné co tušíme je to, že to celé nedopadne dobře... Doupě je odpovědí na otázku, proč se mi nelíbilo tematicky podobné Godardovo Pohrdání. Právě proto, že jsem věděl, co čekat a film mě ukolébal do letargie, což se Doupěti nemůže stát. Jakmile si zvyknete na nějakou hru, snímek skočí jinam. Sugestivní film, navíc se senzační Geraldine Chaplinovou v hlavní roli. (31.07.2012)

Cyhtré využití scénografie - metafora vyprázdněného moderního domu jako obraz nenaplněného vztahu. Hrdinka se vrací do minulosti a zaplňuje betonový příbytek historickým nábytkem, vzpomínkami. Nenápadná gradace příběhu, nečekané zvraty, a neuvěřitelně bohatý herecký rejstřík Geraldiny Chaplinové, která v Doupěti mění charakter a výraz takřka v každé scéně. (11.03.2017)

Člověk má obvykle mnoho tváří, několik sociálních rolí, několik osobností. Která je ta pravá? Všechny - svým způsobem. Snaha uniknout sám sobě, vypořádat se se svou minulostí, přítomností, jít za hranice svého vlastního já skrze novou roli, která nemá nic společného s tím, kým jsme. Doupě jde do hloubky lidského nitra a plynule se přelévá z jednoho já do druhého, aniž by určovalo, kdy došlo k přechodu a proč. Nechává diváky sledovat prapodivnou hru, ve které role hlavních postav určuje tisíc faktorů, nechává kolísat, umírat, nechává šeptat prapodivnosti. Film pro všechny, kdo si někdy dali nové jméno a novou roli a zažili, jak neobvyklé, odhalující a těžké je hrát někoho jiného. Divné a obnažující, svíravé, nekonveční, ale svým způsobem osvobozující. A silné. (29.07.2012)

"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. (02.03.2015)