Grandhotel

Na film jsem dostal doporučení, ale moc mě to nenadchlo. Ze začátku mi to přišlo docela dobrý, ale tak po půl hodině si řikám, že se to pořád nějak nerozjelo a děj se nikam neposunul. Co jsem viděl filmy od Davida Ondříčka, tak ono to všechno bylo dějově dost o ničem. Ale zatimco třeba u Samotářů jsem se opravdu zasmál a u Šeptej to zase zachránila muzika a atmosféra, tak tady těch vtipnejch míst zase tak moc nebylo, atmosféra žádná a minimalistická hudba od Muchowa tentokrát taky nic moc. Celkově ten film neni úplnej průser, dá se na to koukat, ale zároveň taky nic, co bych musel vidět znovu. Slabý 3 hvězdy. (07.05.2014)

Ondříčkův snímek je stejně působivý jako první filmové záběry na Ještěď, který obeplouvají kumuly, cirry a straty. Tyto mraky a vůbec celá meterologie je životní cestou pro podivína Fleischmana, hodného zarputilého samotáře, jenž má z žen stejnou panickou hrůzu jako z překročení pomyslných hranic města Liberec... Nebudu zapírat, že před shlédnutím jsem měl trochu obavy, připadá mi, že česká kinematografie posledních měsíců mě míjí dosti velkým obloukem. Grandhotel mě překvapil. Kromě Marka Taclíka, který svého Fleischmana ztvárnil výborně (s výjimkou nuceného, kostrbatého a křečovitého "jako prostě"), je tu spousta legračních a svým způsobem zajímavých figur: zastydlou pubertou stižený recepční, resp. šéf hotelu Jégr, posedlý Němec a rádoby pilot Franz, nešťastně zamilovaná uklízečka Zuzana, nešťastně zamilovaná servírka Ilja a číšník Patka, velebící si v amerických frázích, jimiž prokládá svojí češtinu. Impozantní a vyšší nadmořskou výškou načichlé obrazy a situace doprovází skvělá melancholická hudba. Zvláštně atmosférický film, kterému vévodí Taclík,Issová, láska, samota, odlišnosti a změny. (19.07.2007)

Co tohle jako prostě mělo bejt? Nebo proč to mělo bejt? Reichenberg, Ještěd, nebe, mraky, ženy, happy life a sympatický magor s počasím, co opustí Liberec jedině po větru – to všechno bych jako prostě bral. Ale nesmělo by to být jako prostě v rámci podbízivé hloupé prázdnoty. Pěkné obrázky, občas hezký nebo vtipný moment uprostřed bleděmodré nudy, to jako prostě nezabírá. Hezoučky natočený dementní scénář nebo chytře bláznivý, ale prázdně natočený scénář? To jako prostě neumím posoudit. Za závěr bych možná měl přidat hvězdičku – tím nemyslím sladkou Ameriku, ale návrat do Reichenbergu spojený se slavným přeletěním cedule Liberec, Iljino „miluji tě Fleischmane“ a jako prostě ten finální pohled na hory. Ale jako prostě nepřidám. (Mimochodem, oficiální text distributora: "...v městečku na česko-německo-polských hranicích..." - co vy na to, Liberčíci?) (06.09.2011)

No tak nevim, od Ondříčka jsem čekal něco víc. Příběh sice nic moc a herci se taky dvakrát nepředvedli. Po technické stránce je to ale výborný. Kamera, nádherné scenérie a hlavně hudba se dosti povedly. No a u Ondříčka je to tak napůl. Některý scény jsou dost dobrý, ale u některejch jsem si zase nebyl jistej jestli tohleto jako fakt myslí vážně (většinou za to mohli dosti blbý dialogy). Suma sumárum je to další ze série současných českých filmů, který sice měl potenciál, ale nakonec to je pouze průměr. (30.04.2007)

I přes velmi slabé ohlasy jsem byl s Ondříčkovým dítkem vesměs spokojený. Na naše poměry to bylo vizuálně bohaté, mimořádně čisté dílko, čisté ve smyslu asijsky jednoduché. Outsider, hotelový poskok, sušenkář a amatérský meteorolog Fleischman se vyhýbá lidem a raději v hliníkovo-laminátovém hotelu nad Libercem sleduje mraky a zapisuje stav počasí. Marek Taclík se ho zhostil výtečně, skloubil podivínství s chcípáckým vystupováním, kterým si možná získá diváka. Stejně jako další ztroskotanci, rozuměj zaměstnanci, hotelu, kteří si ale i přes odbyté psychologické vykreslení svoji beznaděj oproti Fleischmanovi relativně uvědomují. Tady potěší nemalý herecký talent Kláry Issové, která coby servírka Ilja snad jako jediná dokázala vybruslit z figurkaření, které ostatní setřást nedokázali. Věkově jde o třicátníky, mentálně ovšem o nevyzrálé losery, kteří přešlapují na místě – ne proto, že se bojí změny, ale proto, že nic jiného by ani nesvedli. Vadí tu víc věcí: žánrová nevyhraněnost, absence umělecké vize, vykonstruované motivace, nepřirozené reakce většiny zúčastněných.. a našlo by se toho víc. Prostě čím víc se mluví, tím je to horší. Ostatně dialogová nemohoucnost je asi největším problémem celého ještědského vyprávění. Právě Ondříčkova poetika by mi s přispěním skvělé hudby Jana P. Muchowa bohatě stačila, škoda, že se na plátno neustále snaží tlačit vtipné momenty, které ne vždy fungují. Protože jistá tajemná magičnost tu z plátna bezesporu čiší.. (13.10.2009)