Prekonať sám tisícky míľ

Je to celkom dobrá dráma od Yimou Zhanga. Má dobrý príbeh o mužovi z Japonska, ktorý sa pred mnohými rokmi v zlom rozišiel so svojim synom, čo ho veľmi mrzí a nanešťastie sa dozvie, že je práve v nemocnici, keďže má ťažkú chorobu a zostáva mu len pár mesiacov života, no aj tak ho syn stále odmieta vidieť. Keď sa od synovej manželky dozvie, že miluje čínsku operu a túži natočiť spievať jedného uznávaného speváka, rozhodne sa odísť do Číny zoznámiť sa s jeho záľubou a urobiť to za neho, ale na mieste si uvedomuje, že natočiť speváka až tak ľahké nebude. No aj tak urobí všetko preto, aby sa mu to podarilo, no musí to stihnúť čo najskôr. So spracovaním som spokojný, síce na moje prekvapenie o chémiu medzi otcom a synom, čo má v podobných filmoch vždy výrazný priestor tu vôbec nejde, ich minimálny kontakt je len prostredníctvom synovej manželky, ale s tým nemám problém, filmu to aj tak nijak neubližuje. Hlavne, že postava muža a jeho cesta za svojim cieľom si ma získali, až na trochu rozporuplne pôsobiaci útek chlapca, ktorý sa ale v kontexte tiež dá chápať to pôsobí úplne realisticky a prirodzene, oceňujem to zoznamovanie sa s kultúrou a bežnými ľuďmi, pričom sa to nesie v takom príjemne pomalom tempe a veľmi musím pochváliť aj vzťah s tlmočníkmi, toto bolo výborne zvládnuté. Jedine ma mrzí, že hlavný hrdina si cestu k tejto kultúre vlastne nevytvoril, keďže neustále pôsobil dojmom, že ho to vôbec nezaujíma a ide mu len o splnenie svojej úlohy, ale nad to sa dokážem povzniesť. Záver ma síce trochu prekvapil, očakával som niečo klasickejšie, ale aj toto sa mi páčilo a možno ešte viac, než ten očakávaný. Takže ešte sa to mohlo trochu doladiť, ale aj tak mi to dosť sadlo. Herecké obsadenie je na tom dobre, Ken Takakura tu podáva výborný výkon, jeho herectvo je na jednej strane dosť minimalistické, ale aj tak z neho cítiť všetky tie emócie, príjemná postava chlapca, ktorá osvieži svoju časť filmu a ešte dostatok zaujímavých vedľajších postáv, hlavne dvojica tlmočníkov, alebo spevák. S réžiou a technickou stránkou som dosť spokojný, Yimou Zhang zvláda veľmi dobre veľkolepé, ale aj takého malé filmy a to dokázal aj tu, chválim to prostredie, kultúru, atmosféru a taký až realistický citlivý prístup. Takže Yimou Zhang má samozrejme za sebou aj lepšie filmy, ale aj toto sa mi páčilo, podobný štýl mi sedí. 72% (16.08.2014)

Film, který mi na dlouho uvízl v hlavě. A někde tam jistě ještě vězí. Nabízí otázku, zda je možné pokusit se na poslední chvíli dát dohromady něco, co bylo vlivem odlišnosti a neporozumnění na dlouhou dobu odděleno. Asijské filmy mají vždy co nabídnout svojí geniální jinakostí a tady nabídly minimalistické duševní veledílo o touze po odpuštění, lásce, smíření a prozření. (26.08.2009)

Nevím, mně ten film ze všeho nejvíce připomínal pohádku o slepičce a dusícím se kohoutkovi. Aby dostala slepička vodu, musí splnit tucet dalších přání a úkolů - a tady je to podobné. Jen motivace mi poněkud haprují. Osobně bych rád věděl, co otec se synem měli, už od začátku - takhle ani jednomu nic moc nevěřím. A také nějaká videokazeta s čínskou operou a jedním zpěvákem mi přijde jako nedostatečný motiv jet do Číny a tam se chovat skoro jako blázen - ostatně, jak otec mohl vědět, že natočení opery syna potěší? Vždyť ji chtěl natočit on sám... Asi jako kdybyste začali stavět doma loď v láhvi, pak šli do nemocnice, a otec vám mezitím loď dostavěl... Nevím, no. Nijak mi to nic nedalo, přišlo mi to prázdné a ponaučení nebo nějaké třeba duchovní povznesení se nekonalo. Že když se mají dva lidé rádi, měli by si to dávat najevo? To by snad mělo být samozřejmé, i když občas není. Ale na druhou stranu, pokud si to nedávají najevo, je v tom vztahu možná problém ještě někde jinde. Bylo by to na delší psychologický rozbor - zkrátka, podle mne sice chce film říct něco upřímného, zvláště Japoncům, pro něž dát najevo cit je spojeno s jistým ponížením sebe sama (a pak pochopíme tu Čínu jako protiklad, kde lidé se navenek emotivně projevují), ale stejně mi to přijde jako klouzání po povrchu. (22.07.2017)

Každopádně obrovské téma k zamyšlení, jak dojemně tu vyjádří lásku otec k synovi, který ho kvůli nějakému pochybení v minulosti (které zde bohužel není specifikováno) úplně zavrhl, a je málo času na nápravu, protože synovi do konce života moc dní nezbývá. Pro nás k tomu velice zajímavá cesta Japonce po Číně, která sice plně splní svůj účel, i když původně byla myšlená úplně jinak. Já jsem čekala, kdy při komunikačních nedorozuměních začnou používat staré čínské znaky, které jsou u obou národů stejné a stále se používají (ale nic...tak nevím jak to vlastně doopravdy je). Skvělý komentář Kitana (díky za něj!). (15.12.2008)

Vedle artove akcnich vizualnich masterpiecu typu Hero si Yimou Zhang cas od casu natoci nejaky ten minimalisticky osobni kousek a vetsinou je o co stat. The Road Home bylo napr. tak genialni, ze se tomu divim dodnes. Od Riding Alone jsem tedy cekal podobne pusobivy zazitek a nedockal jsem se, nebo alespon ne zcela. Oneman show tvrdohlave emocionalniho Kena Takakury sice funguje, Cinske prostredi take zklame malokdy a napr. finalni skalovity kanon byl uchvatny. Diky prekladum a China vs. Japan tendencim to melo spravny Lost In Translation feeling a bylo to podobne originalni, jinak ale Zhang nebyl po celou dobu schopen nejak vyrazneji zautocit. Postradalo to silnejsi sceny, prekladove pasaze se zacaly opakovat a vubec to cim dal vic brousilo do repetitivni sfery. Bez toho fakana na konci bych se take klidne obesel. Dobra, ale spis jen odpocinkova Zhangova pauza, pri ktere sbiral sily a dech na jeho dalsi klenot - Kletba Zlateho Kvetu. 6/10 (18.10.2009)