Krádeže a vlámania

Velmi citlivé, sociálně laděné psychologické drama ze současného kosmopolitního Londýna, příběh poměrně složitě vystavěný na ústřední dějové zápletce, na střetu mezi úspěšným podnikatelem, zahradním architektem Willem a patnáctiletým výrostkem, bosenským emigrantem Mirem, ten se pravidelné docházce do školy vyhýbá a místo vzdělávání si přivydělává vloupáními a krádežemi pro místní bosenský gang, Will je zpočátku jen Mirova další oběť a když se vloupání troufale opakuje, rozhodne se Will dalším čelit sám, od tohoto momentu se začítá odvíjet sled událostí, které Willa přivedou do prostředí, ve kterém Miro žije se svou matkou Amirou, s ženou, která svého syna bezmezně miluje a snaží se s velkým úsilím pro oba zajisti v obtížných podmínkách cizího prostředí co nejuspokojivější existenci, postupně se s ní přes řadu záměrných setkání sblíží, ale syn se matce přizná, že Will je právě ten muž, kterého on opakovaně vyloupil, že ho podezřívá policie a hrozí mu zatčení, zděšená matka začne podnikat zoufalé kroky, jen, jen, aby syna zachránila a mohli se tak společně vrátit do své rodné domoviny, tam kam skutečně oba srdcem i myšlenkami patří, do Sarajeva, opravdu velmi poutavě ztvárněný příběh s nádherným, i když jen těžko uvěřitelným romantickým závěrem, kdy vše dostává jakýsi smířlivý řád a osvobozující novou, čerstvou harmonii. (22.11.2012)

Ze Dveří dokořán vypouští Minghella hned několik závažných témat. Je to partnerská krize, nevěra a lži v osobních vztazích, je to střet západních obyvatel se subkulturou přistěhovalců z chudších částí světa, kteří se musí živit obyčejnými pracemi, je to naděje, že i zlé skutky je možné napravit tak, aby se ze všech zasažených stali lepší lidé. Přestože režisér honí několik zajíců najednou, je to do sebe propletené tak dobře, že při pozorném sledování divák neztratí nit a v příběhu se neutopí. Celek ale má jednu podstatnou slabinu – příběh je propracovaný dobře, ale je chladný. Neroztřese vám kolena jako Návrat do Cold Mountain, neudělá vám knedlík v krku jako Anglický pacient. Dívá se na něj dobře a nenudíte se, ale to neviditelné pouto, co vzniká mezi stříbrným plátnem a divákovou duší, tu skoro necítíte. Jen občas, ale málo. Právě tady se ukazuje, že zkřížení vztahové roviny se sociální je příliš velkým soustem, aby po emocionální stránce utáhlo obě rozehrané roviny. V závěru jsem pak měl co dělat, abych si pointu nějak rozumně vyargumentoval. Celý příběh je z dnešní reality, ale vyústění filmu je z pohádky. Nechci říct, že by to tak nebylo správné, ale skutečnost bude v 99 procentech případů jiná. Minghella věří v dobro a v naději. To je dobře, ale Dveře dokořán to trochu přibouchlo. (10.12.2006)

Okázalé herecké výkony v ne-až-tak vrstevnatém scénáři, který se navenek tváří velkoryse, ve skutečnosti toho však moc nesdělí. A když se má film doklopýtat ke svému závěru, učiní tak čistě proto, že už trvá ke dvěma hodinám a ne proto, že by vše logicky a uspokojivě završil. Minghellovo podchycení životních pravd je nicméně odzbrojující! (30.01.2007)

Je to ze života, má to co říct, není to nic prostoduchého, je to skvěle technicky zvládnuté,... ale mě to prostě nezajímá. Nejspíš nejsem odpovídající věková kategorie, které to je určeno, ale nedovedu si představit, že by mě podobný film bavil třeba i ve čtyřiceti. Objektivně paráda, subjektivně nuda o ničem. 55% (11.04.2017)

Není to tuctový film a minimálně jeden zvrat je fakt nečekaný (fotky Juliette Binoche), ale prostě mě to nějak ne a ne bavit. Mám rád Jude Lawa, ale tady byl jakejsi divnej. Hrozně citlivej atd. Přišlo mi to jako červená knihovna, kde se o drsnosti té čtvrti jen mluví, ale ve skutečnosti, když vám tam někdo ukradne komp, nebo káru, tak to stejnak do týdne vrátí. (26.05.2013)