Skok do tmy

Nacisticky stísněná Praha a Protektorát plný ustrašených čecháčků a kolaborantů, přeci jde o to válku přežít a ne o to se nějak zasadit o její rychlejší konec. To je teprve strach, když nikomu nevěříte a po návratu do vlasti nevěříte svým očím, že válka jako by nikomu nevadila. Odboj je potlačen a zachrání ho jen odhodlanost některých soudruhů bojujících za každých okolností. Vše podbarví rychlost a schopnosti gestapa a všech nepřátel partyzánů. (19.12.2015)

Strhující psychologické drama tří neškolených parašutistů ocitnuvších se po seskoku v neproniknutelném protektorátním bludišti: zdánlivě nekonečný deštivý les střídá jiná bezvýchodná bažina – kolaborantsky uvolněná Praha, uzavřená do konejšivého strachu, vyznávaného alibistickým: „Válka se vyhrává na frontách, ale tady nikdo válku nevyhlásil.“ Pohyb touto sítí, po tomto ostří je strhující a napínavý. Soustavně však také svou nebezpečností oslovuje, táže se diváka po jeho ochotě, vůli „vydat se“. Dominance „personalizované“ kamery, zvláště při útěku a průchodu lesy a přírodou, mi okamžitě připomněla Démanty noci, shodou okolností snímek ze stejného roku. Snad je to dokladem soudobého mému, potřeby nahradit objektivní, vševědoucí vyprávění (a jemu odpovídající jedinou pravdu), jedinečnou zkušeností a pravdou zpochybnitelnou (již v člověku samém), konkretizovanými právě vnímáním, bezprostředním – jakkoliv zostřeným či otupením – vnímáním, jímž jediným vlastně vzniká svět. Vadila mi jen ideologická stránka snímku: akcent na komunistický odboj, filmový týdeník prezentující převážně zneužitý katolicismus – a s tím sourodý, negativní pohled na mši se smířlivě formulovaným kázáním – to jsou jasné a zkreslující projevy, které mají polarizovat hrdinství mužů riskujících vše. Sugeruje to zdání, že žádný jiný než komunistický odboj nebyl a že všichni katolíci kolaborovali, což přirozeně nemohu přijmout ani jako úlitbu jinak skvělému filmu. (22.04.2017)

Jediná dobová úlitba je zde jen to, že odbojová skupina je vyslána z Moskvy, ale jinak je to syrové drama, které je na hony vzdáleno jakékoliv šabloně. Karel Veselý-Štainer, jeden z velitelů odbojové skupiny R3, napsal ve svých pamětech (Cestou národního odboje, Praha 1947) jak občas nenáviděl více Čechy, kteří čekali ve frontě před kinem, než Němce. Čechy, kteří se šli bavit, zatímco on se hladový a okupačním aparátem štvaný protloukal Prahou. Tak právě tato situace je zde zachycena až ve vyhrocené podobě. A hlavní hrdinové jsou velice uvěřitelní se svými slabostmi. Na svou dobu překvapivě realistický film, takže jeden odpustí drobné historické nepřesnosti (např. existence ligy proti bolševismu už v r. 1943). (06.03.2016)

I přesto, že oficiální distributor kvalitu filmu zpochybňuje, doporučuji se jako vždy soustředit na film samotný, než na nějaké předpojaté hodnocení. Snímek má tu nevýhodu, že není tak známý a tudíš nemůže být ani oblíbený jako jiné válečné filmy. I když by dramaturg měl co odchytávat, výsledek není nikterak špatný. Vždycky mě dostane lidský příběh "nehrdinů", obyčejných lidí, kteří mají strach, dělají chyby, rozhodují se na základě předchozích zkušeností. Příběh nemá žádné nelogičnosti, je přirozený a uvěřitelný. Povedlo se přiblížit atmosféru odboje z trochu jiné stránky a to je na snímku sympatické. (28.10.2015)

Dráma je symbolický pomenovaná Skok do tmy, po reálnom zoskoku výsadku troch odbojových pracovníkov, ktorý boli nad územie Protektorátu prepravený z letiska Žitomír. Ich úlohou bolo obnoviť spretrhané spojenie s Moskvou po čistkách v Čechách po atentáte na Heydricha. Ale oni na jar v roku 1943 nachádzajú Prahu zmierenú z daným stavom, bez akéhokoľvek protestu a zo všade prítomným strachom z Gestapa. Keď zoberieme do úvahy, že výsadok tvorili len obyčajní ľudia niet divu, že ani výsledok ich snahy nebol ohromujúci. V podstate, svoju úlohu splnili. (30.12.2015)