Papierový vojak

6 týdnů, kdesi v kazašské stepi na jaře roku 1961. Příprava možných prvních kosmonautů na první let člověka do kosmu....Typický, ruský film. Pomalý, rozvláčný, jako by nic neříkající, bohužel pro mě, ve druhé polovině k uzoufání nudný. .Jeho smysl jsem hledal, hledal a hledal, ale bohužel zase jaksi nenašel nebo on mě, teď fakt nevím. Za dva. (24.01.2015)

Kdyby Chruščov četl Čechova, byl by mezi nimi chycen hlavní hrdina. V ruském umění mnohokrát využité téma zbytečných lidí, nahlodávající duši ruské inteligence, se znovu odehrává v nitru postavy, jež je zároveň chycena mezi Moskvou a Kazachstánem roku 1961. Film je zároveň skvělou sondou do života fiktivní postavy i tehdejší doby - v krátkém mezidobí mezi pádem stalinského režimu a úplným vyprázdněním socialistických hodnot pozdního brežněvismu bylo období, kdy Svaz i jeho obyvatelé skutečně mířili ke hvězdám. Komunismus ještě mohl být dosažitelný sen - vždyť ruský člověk, syn pologramotného mužika, se chystal jako první dobýt vesmír. Kdo chtěl, mohl ještě věřit. A nebyla by tato víra - byť možná bláhová - v danou chvíli ryzejší, upřímnější a skutečnější, než klasická intelektuální skepse, egocentrismus a kariérismus? Hlavní hrdina je tak rozpolcen ve svém soukromí (hodnotami buržoazní inteligence, reprezentované manželkou), ve vztahu ke svým předkům (korelátem buržoazní manželky jsou rodiče z řad inteligence, zabití v stalinském lágru) i vůči přátelům (emigrace). German ml. dokázal zhmotnit toto dilema i v mizanscéně - je možné věřit, že z toho typicky ruského rozpadájícího se bordelu, kde se stále něco kazí, něco nefunguje, sugestivně zachyceného v bahnitém prostoru kosmodromu, může vzejít epochální událost? /// German-syn po formální stránce zcela těží z práce svého otce - práce s rámováním, hloubkou pole, mizanscénou - krása pohledět. Navíc je záslužné, že se stejně jako otec snaží polidšťovat události, jež by mohly a v minulosti často sklouzávaly k velkolepé freskovitosti (2SV, stalinismus, zde Gagarin). (16.10.2015)

Alexej German junior nezapře svého otce. Stejně jako on kašle na konvenční vyprávění a místo toho v první řadě rekonstruuje určitou dobu a místo. Nesnaží se přitom nutně o věrnost - takovou tu konvenční realistickou - ale směřuje spíš ke snové, smyslově zjitřené poetice, jejímž výsledkem je spíš hyperrealismus. Tím ovšem klade na diváka poměrně velké nároky, které jsou ostatně patrné i ze zdejších komentářů. Místo příčinně navazujícího vyprávění, ve kterém by se přehledně rozvíjely dějové linie (nebo alespoň jedna), v Papírovém vojákovi dostáváme epizodickou strukturu, kdy navíc samotné epizody (uvozované jako "týdny" zbývající do Gagarinova prvního ostrého startu) jsou plné zdánlivě nesouvisejících dialogů či monologů, z ničeho nic se objevujících dosud neviděných postav a střídajících se prostředí. Z oněch fragmentů ovšem vyvstává pohlcující celek, kterému je třeba se podvolit - a nejde to snadno. Film úplně postrádá jakékoli známky konvenční výstavby prostoru, kdy by se z ustavujících celků přestříhávalo na polocelky a detaily. Dokonce tu snad není ani jeden dialog, který by byl natočený v konvenčním stylu záběr-protizáběr. Místo toho kamera neustále pluje prostorem, nekrouží ani tak kolem postav, jako spíš postavy kolem ní - občas úplně zmizí z rámu a pak se najednou objeví na opačné straně (takhle mistroval třeba Tarkovský v Nostalgii). To je ale pořád jenom první plán. V těch dalších, které obvykle v exteriérech zachycují rozsáhlé kazašské planiny, se neustále odvíjí několik dějů na jednou. Okolní krajina neustále žije - v domech se rozsvěcí světla, džípy přijíždějí a odjíždějí, lidé putují sem a tam. Film navíc konstatně využívá mimozáběrových zvuků k ještě barvitějšímu vykreslení ponurého, takřka vědeckofantastického až magického světa - koleje skřípou, kousek vedle si někdo zpívá nebo hvízdá, opodál postává velbloud. Chvíli mi trvalo, než jsem se tomu všemu poddal - jakkoli mě to od začátku bavilo svojí stylistickou virtuozitou - ale ke konci se lehké váhání přeměnilo v pohlcení. Těžko se to popisuje, musí se to vidět a slyšet. (30.05.2015)

Jaro 1961 v kazašské stepi, kde se chystá start první kosmické lodi s člověkem na palubě. Bláto, pár dřevěných boud, hlína, beton, šeď, nuda. Všechno tak šedé, až jsem občas zapomínal, že koukám na barevný film. Na základně nejsou žádní pečlivě vybraní muži s výbornou fyzickou i psychckou kondicí, jak bych předpokládal, ale hroutící se neurotici. Něco jako Woody Allen, ale bez humoru. Ale dokázal jsem u toho neusnout. (15.07.2009)

Abstrakce a nuda. Když se za umění stylizovat považuje neschopnost vytvořit zajímavou věc, tak nevím. Mně to přišlo zdlouhavé a utahané. Ovšem pokud to shůry sledoval Jurij Gagarin, tak to pro něj muselo být docela k popukání. A co se týče záměru bořit mýty? Pro většinu bořičů je charakteristické, že sami nic nedokázali. Dvě hvězdy za atmosféru a scenérii. (26.10.2011)