Jamamba

Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady... Dětský horor, kde se Trávníček otáčí třikrát vpravo, místo jednou vlevo. Zlou čarodějnici ovšem jako obvykle zahubí její ješitnost. Adamové podobné role seděly. Také musím zmínit, že jak se mi obvykle moc nelíbí disharmonická hudba Ladislava Simona, do tohoto temného příběhu velmi sedí a slušně dotváří jeho ponurou atmosféru. (25.06.2016)

V určitý moment začala ČT za socialismu natáčet "orientální studiové pohádky". Jedním typem byly ty, kdy se tehdejší herci nalíčili na Asiaty a snažili se tak hrozně tvářit. Prakticky všechny tyto pohádky byly mírně připitomělé, scénářem i provedením, a tato není výjimkou. Sebevětší um některých zúčastněných to prostě nezvládl vykompenzovat. Zvláštní je i Trávníček, který tak nějak divně živě/nadšeně celou tou šarádou proběhne a i když se nepochybně snaží, vypadá to celé ještě absurdněji. (26.12.2022)

Jářku, děti, byla to věru podivná pohádka. Sličná Jukiko měla zřejmě něco s očima, nejen že nebyly šikmý, navíc se zašilhala do Pavla Trapníčka, kterej jí utáhl na lehce zasmrádlou leklou rybu. Dost neurvale se v poslední době navážím do chudáka Kanyzy (s knírem nebo bez), ale tenhle neherec, jehož jednotlivé role polodementů jsou od sebe zcela k nerozeznání, je snad ještě o nějakou tu třídu níž. A dokonce i samotná čarodějka Jamamba byla nějaká opožděná. Tancovala sice pěkně, ale jinak si teda nedovedu představit, jak mohla naletět na tak starej trik s proměnou v bezbranýho tvora. Ten je známej z kdejaký pohádky snad každýmu parchantovi do šesti let. Její mezery v literatuře pro děti tak bylo jediný štěstí pro tragicky naivního hlavního hrdinu, takže šťastnej konec byla vlastně náhoda. Tady je názorně vidět, jak je důležitý číst namísto vyvádění neplech někde po nocích. Kdyby nelenila a zařídila si průkazku do místní knihovny, mohla mít chutnou pečínku (až by se sliny sbíhaly) a hlavně bejt živá, nikoliv rozmáznutá ošatkou na podlaze. A Jukiko si mohla najít opravdovýho nabíječe namísto týpka, kterej sbírá chcíplý ryby ve stoce za vesnicí. Když tak přemýšlím, byl to vůbec šťastnej konec? (10.06.2015)

Orientální papundeklové pohádky jsou jednou z mých nejvýraznějších filmových vzpomínek z dětství. A asi proto, že jsem měla strýce keramika a strávila jsem nejedno úmorně dlouhé odpoledne navazováním zvonečků (pro šťastné neznalé, to je ten proces, při kterém se zvonku dodává srdce, aby to byl zvonek a ne nesmyslný němý předmět), větší hrůzu ve mně probouzel ten přišišlávající zvoneček štěstí se svojí písničkou, než celá Jamamba. Strejdo, odpočívej v pokoji. (01.11.2013)

I když tohle bude vedle "Kdo probudí Pindruše?" a "O Bílém Augustinovi a Černé Józe" jedna z mála studiových pohádek, co se mi v dětství vyloženě líbily a i když si ji pamatuju jako solidní horror, takže svůj účel coby pořad pro děti zřejmě splnila, tak prostě po dalším shlédnutí po dvaceti letech nemůžu hodnotit líp. Hrozné a hrozně nalíčené děvče v roli hrdinovy milé, Trávníček, hrozně napsaný rozhovory, otravnej zvoneček, co zvoní dobrým lidem, ty neuvěřitelný kulisy (papírový kolečka na zemi coby kamenné dlaždice v japonské zahradě? papundeklový schody jako do Jednoty na zápraží chýše lesního boha?), maňáskovitý masky, očividně plátěná a plastová kytka na větvi dvakrát ukazovaná v detailním záběru, pomoc. Nevím, no, dětem to asi stačí, možná dokonce vyhovuje, ale z dnešního pohledů mi to připadá trochu jako podvod. (24.11.2009)