Ohnivé léto

Tzv. lyrické filmy 30. let byly pěkné prasárny, toto dílo nevyjímaje. Vzpomeňme na jebání koní jakožto asociace milostného vztahu v sensuální Extasi; onanie skrytá za roušku leštění harmoniky v poetické Řece; rovněž avantgardní díla nabízela rozmanité vášně – při převlékání syna otcem do dívčího oblečení ve Štvaných lidech jistě poskočí srdce nejednomu freudiánovi. U Ohnivého léta by ale Sigmund prosnil mnoho mokrých nocí, až tak vlhký a krásný tento film je (opět zde nechybí řeka, pupeny, díry a …koně). Julio se vrací po mnohaletých studiích na panství, jemuž nyní vládne teta s velkým T (tlak matriarchátu), která potlačuje Juliovy incestní vášně se sestřenkou Rosou s velkým R (rameny), amazonkou libující si v pekelné hře na klavír. Ještě, že je tu jeho stará dobrá chůva „Bába“ s velkým B (balony), jež utěšuje študákovo trápení pravidelně od pubertálního věku. Do dění nadto vstupuje rustikální 3 zahradníka Petra s velkým P (…), ovládajícího nejeden ryze mužský um, jakým je vyřezávání veverek ze dřeva; skopofilní Červená Klárka s velkým K (kudrlinkami) a malý přicmrdávač Střevlík s velkým S (stimulem). Člověk by potřeboval rozměr matematicko-fyzikální tabule, aby rozepsal nahuštěné vzorce vztahů a jejich proměnných, jež snímek v průběhu nabízí. Kde se vzal, tu se vzal Šimon s velkým Š (šmrncem), který si se svou bystrostí nezadá s kolegou ze série Slunce, seno… Stejně jako Troška, i Krška nezapře homosexuální tendence (příznivý vliv na bytostně uměleckou produkci Víta Olmera zřejmě udělal své) a jeho estetizování mužského těla v modu antické kalokagathie by si povšiml i Václav Upír Krejčí. Zcela vážně impregnovaná snaha vytvořit poetické dílo čpí natolik, že by Sontag mohla nalepit tomuto dílu nálepku Campu stejně hrdě, jako Pohlreich na štít hospodě U párku slečny Amálky. (09.05.2012)

Ako sľubovalo žánrové zaradenie, film to bol skutočne poetický a romantický, no a leto skutočne Ohnivé (ale nie až tak, ako pri dnešných klimatických zmenách). Zatiaľ čo zápletka ma naozaj zaujala (tajomný cudzinec v zámočku, kde sa odohráva ideologický boj), menej už jej spracovanie. Režisér s kameramanom dokážu kúzliť krásne obrazy, práca s hercami však zlyháva. Až na Nedošinskú, ktorá si v pokoji perfektne odohrala to svoje aj bez zvláštneho režisérskeho vedenia (a na cca 13-ročného chlapca, ktorý je ďaleko lepší než hlavná mužská postava) všetci podľahli väčšiemu či menšiemu afektu. Buď nevedeli hrať naozaj, alebo niekto usúdil, že k závratne krásnym obrazom prírody sa hodí jedine patetický prejav. Hodí sa pravý opak. Aj keď dávam 3 hviezdy (41-60%), priznávam, že v tom filme je čosi také podmanivé, že mi to stále ešte straší v hlave. (07.06.2019)

Návrat Lídy Baarové do Prahy po jejím osudovém nešťastném milostném skandálu s Goebbelsem a urychleném vyhoštění z německých filmových ateliérů nebyl mnohým dvakrát po chuti. Doba a lidé se rychle změnili, Československo zmizelo z mapy světa a atmosféra nebyla příznivě nakloněna ani zrazené a rozbolavělé Baarové, která ovšem záhy našla útočiště v jihočeském Písku, kam ji pozvali Václav Krška s Františkem Čápem. Právě vznikající film, v němž se oba tvůrci chtěli prostřednictvím velkolepých přírodních scenérií vyznat ze své lásky k lidem, k mládí i k životu vůbec, nabízel ojedinělou příležitost také oběma sestrám Babkovým, tedy jak Lídě Baarové, pro kterou byla do již hotového scénáře bryskně dopsána jedna z hlavních rolí, tak Zorce Janů, talentované mladé herečce, dospívající zvolna v dívku nevšedního, jemného půvabu. V jejich těsné blízkosti se ocitl tehdy také jedenadvacetiletý Svatopluk Beneš vyrůstající po boku eroticky působící Baarové v jednoho z nejžádanějších filmových milovníků, ukazujíc zde přitom mnohé ze své stále ještě chlapecké váhavosti a cudnosti. Ohnivé léto, film plný snů, vášně a touhy, je vskutku ojedinělým zjevením uprostřed propuknuvší nesvobody, je otevřeným manifestem volnosti a radosti ze života. (03.10.2008)

Z filmu Ohnivé léto se line sladká lyrická vůně tvůrčího nitra Václava Kršky. Ten spolu s Františkem Čápem vydal světu své poetické vnímání propletence mládí a citů. Ozdobou je tvůrčí vyjevení obrazů a psychologická hloubka postav. Jednoznačným záporem jsou dialogy, které diváka často svírají a bodají svou křečovitostí. Herecká vložka mužských postav díky tomu často trpí nepřirozeným vynucováním. Je to nedostatečnou vyzrálostí obou hlavních filmových tvůrců. Ale samotné téma i způsob zpracování muselo vzbuzovat slibná očekávání od obou zajímavých mužů do budoucnosti. Mládí v rozpuku svých tělesných sil a s ním spojené citové hledání a tápání. Obsahuje i další zajímavé prvky, jako generační odcizování, latentní homosexualita, či puritánství. Jsou to ale jen prvky, nikoli celé části. Zdá se, že je celek zabalen do společensky korektního a snesitelného tvaru pro širší diváckou veřejnost v zajetí moralistických předsudků a tmářství. Hlavní postavou příběhu je bohatý dospívající sirotek Julio (zajímavý Václav Sova) ve zmatcích citů, ve vydírání morální etiky staré doby, v seznamování nevyřčených a lákavých tajemství a v podmanění radosti ze života. Hlavní ženskou postavou je Juliova sestřenice Rosa (sympatická Lída Baarová) v roli rafinované pokušitelky i upřímně a hluboce zamilované dívky. Druhou hlavní mužskou postavou je okolojdoucí student Šimon (příjemný Svatopluk Beneš) ve své nevděčné roli narušitelského cizorodého prvku v celé velikosti krásy i tragédie lásky. Druhou hlavní ženskou postavou je bezelstná a mladá Červená Klárka (dobrá Zorka Janů), která marně hledá cestu ze složitého a zhoubného labyrintu lidských citů, majetnictví, neopětované lásky a sebetrýznění v nemožnosti nalezení správného východu. Poslední důležitou postavou je Juliův zahradník a od dětství věrný kamarád Petr (zajímavý Josef Stadler) s osudem obětního beránka na poli seznamovaní mládí s lidskými city a přirozeností. Z dalších rolí: puritánská autorita, Juliova teta a správkyně jeho majetku (Otylie Beníšková), Juliova starostlivá a laskavá hospodyně (příjemná Antonie Nedošinská), malý kamarád Střevlík (Jaroslav Liška), či starý převozník přes Otavu (František Roland). Škoda té nevyzrálosti a s ní související topornosti. Na druhou stranu byl jejich první společný filmařský výtvor silným příslibem do další tvorby. (17.11.2016)

Ohnivé léto je tak nečekaně dobře natočený film, z něhož přímo sálá krásná teplá letní atmosféra, že mu zkrátka a dobře musím odpustit i těch pár ne zrovna přesvědčivých hereckých výkonů. Především tedy toporný ochotník Josef Stadler mi lezl krkem a Zorka Janů také nehrála úplně podle mého gusta. Jo, to když Lída Baarová sváděla nesmělého studenta nebo když Svatopluk Beneš dobýval Lídu Baarovou, to byla úplně jiná písnička. A tahle pochvala mě oslím můstkem přivádí k pochvale hudby - nevzpomínám si totiž na "pamětnický" snímek, který by měl tak skvělý soundtrack. Už se těším na léto u řeky. (09.02.2016)