Recenzie (1)
Dokumenty Naomi Kawase mě oslovují podstatně více než její hrané snímky, na nichž mi častěji vadí spoleh na rozmlžení tvaru (vyprávění) a od nichž mě bezvýjimečně odrazuje zabíjení zvířat, ale u kterých naopak nadšeně sleduji to, co je mnohem koncentrovaněji podáno právě v jejích dokumentárních filmech: schopnost vcítit se do osobnosti druhého a krystalicky ji vystihnout, vnímat (a adekvátně podat) (životní) prostředí jako dynamickou strukturu vztahů, které zapřádají, prohlubují, zesilují i tlumí dialog všech prvků (sil) veškerenstva, jehož taneční povahu tyto snímky vyjadřují jemně a intuitivně, nikoliv s explicitní doslovností, a to nejen díky hrdinnému zraku kamery, ale i svou akustickou stránkou – originální prací se zvukem, tedy se zněním světa, které se díky režisérčinu citlivému zacházení se světlem a malířskému chutnání barev sdružuje v silnou, strhující atmosféru, kterou nedílně spoluutváří i řeč. Právě z tohoto láskyplného postřehování a spoluobývání se z jejích filmů raduji právě tak silně, jak se zděšením odvracím zrak od zbytečně činěného násilí, jehož sdělení by bylo lze nahradit mnohem intenzivnějším náznakem (který režisérce není cizí a jehož naopak někdy – při vyprávění – až nadužívá). Všechny její dokumenty, které jsem viděl, mě strhly právě tím, jak se v nich všechno to zodpovědné obývání projevuje bezprostředně, někdy až naivně (i přes leckdy komplikovanou strukturu, reagující na režisérčino spíše fotografické než filmové vidění). Právě ty, v nichž představuje svou babičku (nejednou tak, jako by se s ní právě seznamovala, s nesmělostí i humornou dotěrností, s veselím i pohnutím…), mi přinášely na jaře, v čase, kdy dnešní pandemická vlna brala na síle, ohromnou útěchu a jsem za ně moc vděčný. Poslední zbývající jsem viděl s půlročním odstupem a účinek nezeslábl. A zřejmě poslední babiččino zjevení v jednom z dopisů z filmové korespondence, kterou režisérka vedla se španělským režisérem Isakim Lacuestou, mi připravilo úžasnou pointu a dotklo se mě s novým povzbuzením. Zatímco jsou dokumenty o babičce, jakémsi živém památníku, v němž se soustředí všechno bystře prožité, celý osobní život a světové dějiny i historie toho nejbližšího okolí, a který vyvstává jako dokonalá součást přírody, obestřeny (zvláště v záběrech, na nichž se režisérka omezuje na pouhé, mlčenlivé pozorování a v nichž nedochází k žádným interakcím) melancholií, možná poslední zachycený babiččin pozdrav jiskří vitalitou a upozorňuje, že zdaleka nic není skončeno – že další zázračný den je před námi. ()