Pusinky

Chuťovo sladké a krehké. Zdanlivo nezávislé a naoko samostatné pusinky si vo filme Karin Bábinskej užívajú svoj trip, v ktorom svoju dočasnú slobodu nedokážu spracovať a použiť účelne. Záujdu do krajností, zažijú príjemné i nepríjemné a v tejto atmosfére sa film aj končí. Pre mňa to bol len obyčajný reálny príbeh o vývojových podnetoch, iskrivých pokusoch a omyloch veku primeraných. Žienky boli herecky uveriteľné. Tento film je lepší priemer a v prvom rade vyžaduje divácku empatiu a chuť pochopiť rozpačitú a premenlivú psychiku násťročných... (07.07.2008)

Před filmem by měli uvádět varování: "Než si Pusinky pustíte, tak schovejte všechny ostré, tupé, divné, žluté i růžové předměty, zabedněte okna a přikurtujte se ke křeslu." Proč? Protože ten film je depka ve fyzický podobě. Pořád tam někdo bulí, hulí, bulí a chlap je tam vyjádřen třemi typy: zoufalec, debil, zoufalně debilní hajzl. Kouknete na to a chcete se pokud možno rychle zabít. Jo a chybí jim tam čtvrtá, ta nejlepší, skupina mužů: Sonnery (19.01.2009)

Sebevědomá koketa, tlustá zakomplexovaná kr*va a lesba se sebevražednými sklony. Lituju, ale nedokážu se sžít s někým, kdo se mi charakterově hnusí, takže tenhle film opravdu není pro mě. Vzala jsem si z něj jen to, že je o třech mladých nánách, které si myslí, že jim patří svět, a přitom větší loserky aby člověk pohledal. (20.07.2012)

Čekal jsem Snowboarďáky v ženském provedení. Dočkal jsem se originálních postav s výjimečnými vlastnostmi a charaktery, s originálním příběhem, se zajímavými zvraty, mnohdy nádhernými scenériemi (osamocené omšelé veřejné koupaliště a nudící se prodavačka vstupenek na toto koupaliště mají své kouzlo) a se zcela zvláštním pohledem na život. K tomu si ještě připočtěte, že miluju road-movie, a mám jasno. Čtyři hvězdičky dávám za výše vyjmenované, jednu ubírám za přílišný product placement a trochu zdlouhavý příběh, celkově se my však tento milý a pozoruhodný příběh líbil a nebudu mít problém se na něj podívat znovu... (03.05.2007)

Nevdojak mi to pripomenulo "iniciačnú cestu" partie priateľov stopom na východ, podľa možností až na Sachalin. Skončila neďaleko východiskového bodu (Piešťany) na železničnej stanici Nové Mesto nad Váhom, pod bedlivým dozorom dvoch nabrúsených osožákov. Zaujímavé bolo, že necelých dvadsať kilometrov cesty spotrebovalo týždeň času a minutie celého batoha (aj s batohom samotným). Návrat domov sa niesol v znamení darčeka rodičom z ďalekého východu - rozmačkanej cigánskej v žemli (lebo pred spánkom dômyselne ukrytej pred ľstivými zlodejmi v zadnom vrecku kraťasov). Jednoducho: dievčatá a chlapci z východnej Európy vedia ako správne cestovať. Ex oriente lux! (20.07.2012)