Cinematerapie

Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné. (22.09.2010)

Možná je to tím, že jsem nikdy nechtěla být proktolog, nepotřebuji lidem koukat do jejich životů až tak intimně. Rozumím tomu, že se někdo potřebuje vypovídat, vím o tom, že existují voyeři, kteří na to potřebují čumět, ale mě děsí představa, že by někdo cizí takhle lezl do života mně. A odmítám to činit jiným, byť se v chvilkovém pomatení domnívají, že je to príma nápad. (01.12.2011)

Celá myšlenka dokumentu je fakt zajímavá, ale... Jací asi můžou být lidé, kteří se rozhodnou vypořádat se se svými problémy prostřednictvím filmové kamery? Jaký asi bude příběh, který jim přijde natolik zajímavý, že se ho rozhodnou sdělit celému národu? Uvidíte sami, účinkující - naprosto ničím nevýjimeční lidé - se cítí jako talentovaná herečka a zpěvačka, která má psychické trauma, že se musela učit matematiku, fakt dobrej textař a renesanční člověk, který prošel tvrdou šikanou, starší dáma s nadpřirozenými schopnostmi, matka šesti dětí, která má fakt ráda sex a chce se přestat vázat na manželovi nebo pár, který jde nejdříve prezentovat to, že jsou prostě obyčejná dvojice a o němž se pak dozvídáme, že ta paní je vlastně na holky. Vím, že zním arogantně, ale mě osobně zajímají příběhy lidí, kteří se museli vyrovnávat s opravdu těžkými problémy a zvládli to díky vlastní síle, trpělivosti, vytrvalosti, toleranci apod., a ne příběhy, které vyprávějí lidi jenom proto, že v sobě našli dost exhibicionismu předvést se před kamerou. [MFDF Jihlava 2010] (30.10.2010)

"...co je to obyčejnej Čech, pro kterýho dělá Paroubek politiku? No to je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele." A řemenem a vařečkou a hodně. // viděno na Febiu po tom, co jsme vlezli do špatnýho sálu. Řehtal jsem se jako blbeček celej film aby se pak ukázalo že většina hrdinů byla se mnou v sále... Ups (31.03.2010)

Jako představení toho, co je to cinematerapie, je snímek stejného jména zajímavý, hlavně proto, že jsem o něčem, jako je cinematerapie neslyšel. Osobně bych třeba nechtěl svoje problémy řešit tímhle způsobem, ale chápu, že to někomu může pomoct. Celkově mě ale osudy nějak zásadně nezajímaly, snad jen ta upřímnost je mnohdy odzbrojující. Jako dokument je to lehce gradující, což tomu malinko přidává, ale některé osudy vyzní do ztracena. (06.10.2016)