Motýlik

Počátek dvacátého století, Francouzská Guayana. V tomto koutě panensky čisté a krásné přírody je však věznice. A sem právě sladká Francie posílá ty nejtěžší vězně na ty nejhorší muka, která je kdy v životě mohou potkat. Jsou mezi nimi dva. Nenápadný a uťápnutý padělatel peněz Luis Dega a kasař Chariére, který je odsouzen na doživotí za vraždu (kdo ví jestli právem). Že vám to jméno Chariére moc neříká? Dobrá. Říkají mu Motýlek. Silný muž, který dokáže čelit nelidským podmínkám a prosadit si trochu lidství v tomto krutém místě. Rok 1973, režisér Franklin J. Schaffner nabídl roli Motýlka Stevu McQueenovi. A i když byl ve svých filmech skvělý, zde podal životní výkon. Jeho přerod z urostlého muže na nalomeného starého chlapa je úžasná a naprosto věrohodná. A když jsem řekl nalomeného, rozhodně jsem tím nemyslel zlomeného. Dustin Hoffman v roli Degy je neméně vynikající a přesvědčivý. Motýlek je králem vězeňských dramat. (07.08.2007)

Motýlek má jednu nevýhodu. A tou je skvělá knižní předloha. Ta, ač její autor není žádný umělec, je nesmírně čtivá a rozsáhlá. Scénáristé Motýlka museli mít opravdu těžkosti s vyškrtáváním všeho toho neuvěřitelného, čím si autor údajně prošel. Film je dobrý. Nelze například neocenit výpravu. Ačkoliv se film natáčel na Jamajce, Hawaii a ve Španělsku, působí prostředí věznic opravdu pekelně, tak jak jsem si ho představoval v knize. Převedení toho, co se do filmu vešlo je zfilmováno slušně, čemuž vévodí například pasáže ze samotky. Ale ve filmu mi chybí větší psychologická hloubka postav. Louis Dega, ač skvěle zahraný, je jen nečitelnou komickou postavou a síla Steva McQueena spíše spočívala v jeho charismatu, než v jeho herectví. Není to úplně ono. (03.07.2009)

Zatím co ze Shawshank Redemption vyzařuje poetismus a vitalitu, Motýlek ukazuje věci bez příkras, s notnou dávkou surovosti. Násilí, či snad brutalita tu není přímo vidět, ale díky mistrně budované atmosféře a šikovné kameře, budeme pociťovat, jako bychom tam byli s vězni. Film ani po letech neztratil nic ze své působivosti a stále patří k tomu nejlepšímu, co v daném žánru vzniklo. To, že se Steve McQueen pro roli doslova obětoval je věc známá a jeho proměna ve vězení je skutečně silná záležitost. (02.01.2006)

Dechberoucí snímek o (ne)svobodě člověka a jeho mysli si z Charriérovy předlohy mazaně vyzobal možná ne nejlepší, ale rozhodně nejatraktivnější pasáže, a díky nim se stal nezapomenutelným. Už příjezd do tábora (ano, třeba scéna s gilotinou) nenechá nikoho pochybovat o tom, že Ďábelské ostrovy jsou doopravdy ďábelské, a to, co se děje následující dvě hodiny, všechno jen podtrhuje. Klaustrofobická scéna se "samotkou", o které se mi zdálo pěkných pár nocí, neúspěšné pokusy o útěk, které akorát zvyšují Motýlkovu touhu po svobodě, infarktové finále... A další a další. Film je skvělý především díky dvojce McQueen - Hoffman, tísnivé Schaffnerově režii a samozřejmě i díky příjemně melancholické hudbě Jerryho Goldsmithe. Pět hvězd a nikdy míň. (12.08.2010)

Excelentně zpracované dílo o nezdolné touze člověka přežít s výtečnými hereckými výkony Steva McQueena a Dustina Hoffmana. Papillon režiséra Franklina J. Schaffnera se rovněž může pochlubit brilantně napsaným scénářem a úderným soundtrackem, který s nevýslovným důrazem vytváří z každé scény tryskající paletu emocí, naděje a bolesti. Se všemi těmito atributy je na stopáži čítající 151 minut rozehrán bezchybný filmový koncert bez jediného hluchého místa, který byste si za žádnou cenu neměli nechat ujít. Tohle je totiž definice kinematografie v té nejčistší formě. Výborná práce! „Hey you bastards, I'm still here.“ (26.02.2020)