Člověk bez osudu

Po shlédnutí filmu jsem dlouho dumal a přemýšlel a nakonec jsem usoudil, že tento film má asi nejsyrovější pohled na koncentráky a vybíjení Židů, co jsem kdy ve filmech viděl. Možná to bude tím, že tento film syrově představuje život jednoho kluka, který začíná poměrně normálně. Jenže jakmile začne válka, pošlou ho do koncentráku a v tu chvíli film upadne do tak strašné depky, že se z něj nevyhrabe ani, když už válka skončí. Přitom má v sobě celou řadu strašně zajímavých myšlenek. Třeba mě překvapilo, jak si z koncentráků Židé ze začátku dělali legraci. Na konci filmu mě také překvapilo, že ne každý Žid do koncentráku šel. A úplně nejhorší mi přišla ta netečnost a nezájem všech po skončení války, kteří se zajímali jenom o to, co se v koncentrácích dělo, ale už se nikdo nezeptal konkrétních lidí, jak se vůbec cítí a zdali budou schopni se s tím, co všechno zažili, vůbec smířit a vypořádat. Úplně poslední minuty filmu malý Gyuri, mimochodem výborně zahraný Marcellem Nagym, vypráví takové věci, které by mi třeba vůbec nešly ani na mysl. Jenže jak je vidět, lidský mozek je neuvěřitelně adaptabilní a psychika dokáže s dítětem neuvěřitelné kousky. Například si z koncentráku udělat pěkné místo... (30.01.2017)

Koncentrák jako mašinérie, která vezme člověku úplně všechno. I když ho náhodou fyzicky nezlikviduje, připraví ho o celý život, co předtím měl, a když pak tu ještě dýchající trosku vyvrhne, připraví ji i o tu nepatrnou jistotu brutální rutiny, skomírání a umírání. Vrhne přeživšího ho prázdného prostoru, kde i dříve známé věci jsou cizí nebo bezvýznamné, lidé neznámí, budoucnost jen slovo, štěstí abstraktní pojem. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. „Vytrvávají, protože mají cíl. Každý potřebuje nějakou životadárnou utkvělou představu, něco, co v něm udržuje ducha.“ A když pak člověk zjistí, že to byla jen představa, zbydou mu jen holé ruce. V lepším případě dvě. Potěšil mě „náš Otík" a Daniel Craig, ale s filmy o věznění nadlouho končím. Začínám z nich mít klaustrofobii. (17.03.2017)

Dominantnými pocitmi z filmu bola jeho dĺžka a nevyrovnanosť. Boli v ňom silné scény, ale tiež dosť vaty. Z tejto témy už v dnešnej dobe málokto dokáže vytvoriť silný a pritom pravdivý film. Vždy sa tam primiešajú záujmy. A stretnutie s Jánosom Bánom inak, ako s Otíkom a s Danielom Craigom inak, ako s Jamesom Bondom, bolo dosť neobvyklé. (01.10.2009)

Pravda, je to delší než by se slušelo a zatímco jsou středové pasáže filmu omílané stále dokola, konec je až příliš uspěchán. Mám taky jisté výhrady k osobnosti Gyuriho (či jak). Jak může být náctiletý kluk takhle otrlý? Naprosto neřešit zatčení policií a takřka skok ze svobody do koncentračního tábora ze dne na den? Jinak teda hudební doprovod od Morriconeho nebyl zrovna význačný na můj vkus, spíš jsem ho nevnímal. (03.06.2011)

U filmů s podobnou tématikou mám většinou problém, protože mi příjde že jich autoři často prvoplánově využívají a tlačí strašně moc na pilu v touze šokovat - prolítostnit diváka. U maďarského Člověka bez osudu jsem ten pocit vyjímečně neměl. Nejspíše to dělá ono evropské pojetí, které stříhá trochu jinak a narušuje tak vyprávění. Výsledek pak je o něco méně příběhový, ale za to více atmosférický. Když k tomu navíc přidám vizuálně skvěle natočené záběry a Morriconeho, dostávám krásné čtyři hvězdy. Však já se ještě budu jednou procházet po peštských ulicích. (28.01.2012)