Réžia:
Julian SchnabelScenár:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrajú:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (viac)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (338)
Smutný, tragický a nepríjemne depresívny pohľad na osud jedného muža pripútaného k lôžku. Príbeh a hlavne skvelé spracovanie vás vtiahne do sveta paralyzovaného človeka až skutočne, že som sa na chvíľu naozaj cítil ako bezvládna osoba. Krásny a zároveň otrasný film. Film, pre dktorým budem dlho rozmýšľať, či si ho ešte niekedy pozriem, a ak áno, budem musieť byť pripravený na traumatizujúci zážitok. 80%. ()
"Skafander a motýl" je veldielom neverbálnej komunikácie spojenej s viac než geniálnou kamerou Janusza Kaminskeho. Tragický podtext chytí za srdce, no snímok ani zďaleka nepôsobí smutne. Vnútorný monológ bolestný osud vtipne komentuje, nemanipuluje s divákom, čím mu to ešte viac nesťažuje (aj tak má každý dosť z pohľadu na zmrzačeného chlapíka, ktorý raz dačo v živote znamenal a mihnutím oka sa z neho stala totálna troska). Na filme obdivujem uhol pohľadu: vyzdvihol nádej, bagatelizoval bezmocnosť ... ()
Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] ()
Krása motýlích křídel převedená na filmová plátna s razancí kladiva. Julian Schnabel nechává diváka doslova "vykoupat" v klaustrofobii a bezmoci hlavního hrdiny, aniž by byť na pouhý moment propadl lacinému sentimentu. Krásný film ve své opravdovosti, který je ve svém účinku nádherně životodárný a opojný. ()
Souhlas s originálním pojetím první poloviny filmu, snímané z pohledu paralyzovaného hrdiny. Pokračováním ve stejném duchu, bez následné roztříštěnosti, by mohlo být dosaženo efektu připomínajího utrpení bezmocného brouka z Kafkovy Proměny a divák by měl umožněno vcítit se do života, omezeného pouze na několik úhlů pohledu více, než ilustrativním připomínáním toho předchozího. ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (11)
- Režisér Julian Schnabel sa rozhodol film natočiť v rovnakej nemocnici, kde sa liečil aj Bauby s účinkovaním mnohých reálnych postáv personálu nemocnice, ktorí ho ošetrovali. Natáčalo sa dokonca na tom istom balkóne, kde Bauby sedával, dokonca aj na tej istej priľahlej pláži, kam Baubyho brávala jeho rodina v záujme stotožnenia sa s jeho krehkou existenciou. (Smok)
- Jean-Dominique Bauby při "sepisování" mrkáním zastavoval asistentku, která pomalu předčítala jednotlivá písmena. Kniha Skafandr a motýl v originále obsahuje kolem 200,000 písmen. (DaViD´82)
- Mrkání oka hlavní postavy bylo simulováno tak, že přímo před kamerou se dělaly nůžky. Myšleno pohyb znázorňující nůžky ve hře "kámen-nůžky-papír". (DaViD´82)
Reklama