Réžia:
Seidžun SuzukiHudba:
Naozumi YamamotoRecenzie (5)
Dost možná nejstarší Suzukiho dílko, se kterým jsem měl tu čest. Zkušený yakuza se vrátí z vězení a chce zpeněžit diamanty, kvůli kterým se tam dostal (ve prospěch přítele, jenž byl při oné akci zmrzačen). Samozřejmě však není jediný, kdo o ně má zájem.. Skvělá gangsterka plná nápadů a výrazné stylizace, které navíc dokonale sluší černobílá. Suzuki je ve své lize úkazem - jeho filmy jsou plné obsahově nosných myšlenek, ale nestojí na nich, mohou bez potíží existovat i bez jejich přítomnosti (zde třeba trefné otírání se o archetyp "znuděné kuře";)). Trošku podezírám Masahira Shinodu, že zde našel inspiraci pro svou o několik let mladší (a rovněž vynikající) Pale Flower. K hereckým představitelům nelze mít výhrady, snad jen hlavní hrdina je zlehka prkenný. ()
Nenáročný noir moc pěkně natočený v tehdy stále ještě raném širokoúhlém formátu. Suzuki zde 2.35:1 Nikkatsu Scope formát využívá na výbornou a film vypadá skvěle. Příběh sice přílišné ovace nezaslouží, ale klasické potřeby žánru plní dokonale. Mnohem pozoruhodnější jsou však postavy a to zejména hlavní hrdina, který stylem velmi připomíná postavy ryze západní ala Humphrey Bogart. Pozornost na sebe strhává ale slečna z plakátu, která i přes veškerá úskalí, která ji potkávají zůstává (někdy až ztřeštěně) pozitivní. Díky její neskrývané sexualitě jde o velmi moderní charakter, který by si tehdá asi moc režisérů krom Suzukiho netrouflo. To co působí jako typické kopírákové krimi v sobě možná nese víc než by se mohlo první pohled zdát. Důležité je ale to, že Underworld Beauty je zábavným a pohledným filmem. 85%+ ()
Skušně natočený začátečnický film. ()
Suzuki během 14-ti leté spolupráce se studiem Nikkacu natočil více než čtyři desítky filmů, z nichž minimálně polovina si zaslouží detailnější pozornost. Tři pak lze považovat za určité mezníky, které dále ovlivnily Suzukiho tvorbu. Prvním by byl právě Underworld Beauty (1958), kde poprvé pracoval s formátem 1:2,35 (Cinemascope) a kde poprvé použil svůj pseudonym Seidžun Suzuki. Druhým Youth of the Beast (1963), kterým si získal poměrně velké množství fanoušků a kde „standardizoval“ své specifické stylové postupy. Třetím pak Branded to Kill (1967), kde jeho experimentování s formou a stylem dosáhlo vrcholu. Krátce po uvedení pak následoval vyhazov ze studia Nikkacu. [==] Suzukiho v pořadí sedmý celovečerní film Underworld Beauty se nijak zásadně neodklání od postupů filmu noir. Ostatně nejinak tomu bylo i u další japonské (béčkové) produkce. Především citelná je inspirace americkými vzory, z nichž Suzuki nejednou čerpal. Vzhledem ke studiové zakázce neměl Suzuki příliš možností, jak ozvláštnit vyprávění, které ve finále mimo množství zvratů nepřináší v rámci žánru nic netradičního. Suzuki si ale tento handicap vynahradil mnohem širším spektrem stylových voleb, než tomu bylo u většinové japonské produkce té doby obvyklé. A právě Underworld Beauty byla jedním z prvních, kde jeho experimentování dostalo jasnější kontury. Více o filmu k přečtení zde: http://www.popmatters.com/review/underworld-beauty/ ()
Japonský noir, který se hodně inspiruje těmi americkými. Nebylo to špatné, ale příběh ani postavy mě tolik nevtáhly. Určitě by neuškodilo některé scény trochu prostříhat. ()
Galéria (7)
Fotka © Nikkatsu
Reklama