Korytnačky môžu lietať

Zapomeňte na Babel, film silný a vynikající, jelikož tam, kde Alejandro González Ińárritu ve svém synkretickém podobenství končí, tam někde začíná svůj příběh vyprávět Bahman Ghobadi. Optikou Evropana jen stěží uvěřitelný příběh malých kurdských dětí živících se tím, že sbírají nastražené miny. Děti bez nohou, bez paží, s torzy končetin, děti bez dětství, bez minulosti a hlavně bez budoucnosti. Toužebně čekající na Američany, kteří se symbolicky jen proženou v militárním konvoji kolem... Íránsko-irácký film nefunguje jako složitá metafora či alegorie, vyprávění je sice místy baladické a zvolenou hudbou a mizanscénou mnohdy skutečně připomene Babel, ale v Ghobadiho snímku hovoří především síla obrazu. Syrový, minimálně stylizovaný, rámovaný typickou scenérií blízkovýchodní krajiny. Velkým omylem je chápat tenhle film jako příběh z Iráku. Tohle je totiž příběh z Kurdistánu, příběh národa, který nikam nepatří, příběh národa násilně rozděleného hned do několika států (především ale do Turecka a Íráku) a v mnohém připomínající historické osudy Židů. Saddám Husajn páchal v kurdských vesnicích genocidu, Turci se na své straně hranice nechovali (a nechovají) o nic lépe a Kurdové jsou pomalu ale jistě bídačeni a vybíjeni. Hlavní postava filmu, přirozený vůdce přezdívaný Satelit, je doslova esencí lidskosti a kdybych takovýhle charakter viděl v americkém filmu, asi bych mu neuvěřil. V kontextu absurdního světa válkou a genocidou zbídačeného kurdského světa mi ale vyvstává ve své celistvosti. To je skutečný příběh skutečných lidí, tak jak ho západní média odmítají zachytit. Ve své bolestivosti a syrovosti je totiž mediálně neprodejný. Z tohoto pohledu totiž tahle válka bolí... (jedinou analogií zůstávají dokumenty válečné zpravodajky Petry Procházkové a Jaroslava Štětiny z Čečenska, v domácích médiích však dobře tabuizované...) Podobné filmy: Takhté siah, Lovec draků, Město bohů, Babel (24.12.2007)

Pro mě osobně zklamání,v kontextu moderní íranské kinematografie se jedná spíš o krok dozadu.V některých scénách je příliš patrné rozrušení režiséra nad smutným vývojem událostí v jeho domovině,a této zátěži podléhá i příběh a rytmus jeho vyprávění.V Íránu se rozhodně točí lepší filmy,pro srovnání doporučuji zhlédnout filmy například Samiry Makhmalbaf,Marziyeha Meshkiniho nebo Majida Majidiho. (04.09.2005)

film o rychlém dosspívání dětí, které už od malička přemášlý nad tím kam šlápnout. Něco nepředstavitelného pro civilizovaného člověka - děti sírající miny. Možná je film pro někoho až moc studený, ale to my evropané nedokážeme posoudit, ten chlad, který prostupuje tělem při zneškodňování bomby. Film se mi po mnoha stránkách opravdu hodně líbil. (16.02.2009)

Želvy umí létat je snímek, který vyrazí dech! Příběh je tak děsivý, že Evropan sledující film pěkně doma v teple nebo v kině v měkkých sedačkách snad ani nemůže uvěřit tomu, co se ve světě děje. Dětské herecké výkony jsou neuvěřitelné; možná že ani hrát nemusely, jen předváděly svůj život. Film ukazuje krutost války, je velmi smutný a určitě pohne i s těmi citově nejotrlejšími. (09.12.2006)

Síla tohohle filmu je především v tom, že ukazuje místa a osudy, který jen tak někde neuvidíte. Válka je tady na míle vzdálená a přesto je blíž, něž v jakýmkoli jiným filmu. Samotnej příběh sice nijak převratnej není a mně osobně v něm chyběla scéna, která by mě posadila na zadek, ale jako znepokojující pohled na dětství z úplně jiný stránky, než z jaký ho známe my, film rozhodně stojí zato. Silný autentičnosti navíc výrazně přispívaj i výkony jednotlivejch dětskejch (ne)herců. Na tomhle filmu nehodnotím ani tak jeho obsah, ale spíš oceňuju to, že mi zajímavou formou zprostředkoval náhled na věci, o kterejch jsem dosud jenom slyšel. A za to má u mě kladný hodnocení. (23.04.2011)