Nikdo to neví

Dívat se na tento snímek bylo dosti bolestivé. Jedná se o příběh bezbranných, na který se nedá jen tak zapomenout. Čtyři děti, nejstarší jen 12 let, pohozeni matkou a odsouzeni k naprosté bezmoci bez prostředků k přežití. Vyprávění tohoto tragického příběhu je založeno na přirozené energii dětských představitelů, kteří vlastně ani nemusí svou roli hrát, ale jsou jen obyčejnými dětmi, které při každé jejich činnosti sleduje kamera. Někde jsem dokonce četla, že to vlastně byl i záměr; film se natáčel celý dlouhý rok, jen proto, že režisér chtěl nechat děti být prostě dětmi, dát jim možnost si na sebe a na všechno okolo sebe zvyknout, aby tak mohli odvést ten nejpřirozenější výkon. Při sledování tohoto snímku máte pak opravdu pocit, že se spíše díváte na soukromé záběry jedné rodiny, než na profesionálně natočený film. Tohle samozřejmě všemu dodává autentičnost a syrovost, díky které se cítíte bezmocní, rozzlobení a smutní. Tenhle film by měl vidět každý, kdo nechápe životní postoj antinatalistů. Tohle je totiž jeden z těch nejhlavnějších důvodů. - "I'll be right home. You take care of them." (31.03.2021)

Suverénně natočené drama se samými mladými neherci. Autor se inspiroval článkem z novin, ale samotný příběh si vymyslel po svém. Sledovat tyhle čtyři sourozence, žijící si v rušném velkoměstě ukrytí před zraky dospělých i vrstevníků, je zážitek sám o sobě. 140-minutová délka není nijak přehnaná. Autor nikam nepospíchá, ale ví, co všechno je třeba ukázat (i co nutné není). Hirokazu Kore'eda je zkrátka v rodinných dramatech i v práci s mladými neherci jako doma (90%). (24.09.2021)

Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) (14.01.2020)

Tak to byla síla. Matka lehčího ražení, sama zastydlá puberťačka nechá 4 krásné a chytré děti napospas osudu. Jejich největším přáním je chodit do školy. Symbolický růžový kufr...Nejdřív jsem byla zklamaná koncem bez jakéhokoli řešení, ale pak jsem o tom přemýšlela, šťastný konec neexistoval a nebo by byl silně nevěrohodný a to reálné vyústění té bezútěšné situace nakonec ani vidět nemusíme.... (26.10.2008)

Mám dost, teda to mě rozebralo. Neuvěřitelný s jakou přirozeností byl film vyprávěn a je doslova učebnicovým příkladem, že k tomu aby byly vybuzeny divákovy emoce netřeba nerealisicky vypjatých scén a dialogů, opak je pravdou a tenhle flm je toho jasným důkazem. A ty civilní projevy dětských představitelů jen podtrhují suverní a jistou režijní práci Hirokazu Kore'eda. Tolik nenápadného smutku ve 141 minutách jsem ještě neviděl. Nechápu proč nejdu asijský kinematografii víc naproti, když tam jsou takovýhle klenoty. (25.12.2018)